Charles Jamrach, narozený v Hamburku jako Johann Christian Carl, proslul coby „muž, který přemohl tygra“. Byl obchodníkem se zvířaty a jeho zvěřinec na londýnské Ratcliffe Highway toto místo popularizoval a charakterizoval podobně jako tamní kriminálnická pověst a opiová doupata, jež tam svého času z užitných pohnutek navštěvoval Oscar Wilde a ze studijních důvodů Arthur Conan Doyle.
Cesta za přízrakem draka
Carol Birchová (nar. 1951)) se inspirovala konkrétním momentem ze života Charlese Jamracha, a to momentem natolik výrazným a unikátním, že byl v ústním podání, a jistě i v policejním či žurnalistickém zápisu, uchován po generace. Představme si novinový titulek: „Tygr napadl osmiletého chlapce. Majitel se mu postavil s holýma rukama!“ To je přece téma lákavé v každé době. A tak ho i Birchová použila jako takzvaný odrazový můstek pro svůj románový děj. Na rozdíl od skutečnosti, v níž napadený chlapec získal třistalibrové odškodné, Jaffy Brown se v románu s majitelem zvěřince spřátelil, stal se jeho zaměstnancem, ošetřovatelem zvěře a nechal se jím zlákat k dobrodružné námořní plavbě.
O knizeCarol Birchová: Jamrachův zvěřinec Přeložil Tomáš Kačer. Host, Brno 2012, 360 stran, doporučená cena 339 korun. |
Na velrybářské lodi se dal zverbovat na tříletou výpravu lovu kytovců, ale také za podivným přízrakem draka, zvířete opředeného hojnou mytologií: „´Žádní draci nejsou,´zpražil ho Cobbe. Ale Tim dál mlel něco o tom, že Dan zná někoho, kdo zná někoho, kdo ho viděl vylízat z lesa na nějakém ostrově na východ od Jávského moře. A že pan Fledge, který vždycky chce něco, co nemá nikdo jiný a co nikdy nikdo jiný neměl, je odhodlaný stát se prvním člověkem v civilizovaném světě, který bude vlastnit draka.“
Šestnáctiletý mladík se na lodi Lysander vydá na cestu, která možná povede kolem celého světa, ale hlavně jej uvede do nepředstavitelné iniciace dospělosti. I když se zprvu zdá, že autorka rozvine příběh jen po fantazijní linii - to když Jaff zůstane přes noc zamčený ve zvěřinci a zjevují se mu podivné přízraky - nakonec se ukázala schůdnější linka paralelní s historickou spekulací. A tak se tu odvíjí dobrodružné vyprávění o zážitcích na nejisté palubě staré kocábky bez orientace a možností komunikace s pevninou. Objeví se velryby, exotičtí domorodci, a také drak – zřejmě některý ze zástupců čeledi varanovitých, snad dokonce největší z ní, varan komodský. „Drak“ ovšem uprchne, zraní a málem pozabíjí námořníky, loď se ztratí v nepřehledných vodách a posádku čeká úmorné bloudění a čekání na záchranu. Není komu podat zprávu, není koho zavolat o pomoc. Je třeba čekat – dochází voda i zásoby jídla. Co zbývá? Kanibalismus. I na ten dojde a Jaff, nakonec zachráněný, se s touto zkušeností vrací do rodného Londýna.
Variace na starou strunu
Birchové kniha je jakousi galerií dobrodružné anglosaské literatury, od níž si můžeme najít vlastní paralely k dílům podobného žánru. Trosečníci, velrybáři, mámivé neznámé kraje… Kolikrát už bylo tohle téma zpracováno? Mnohokrát. Autorka si byla příkladů a předloh jistě vědoma a odkazy k nim použila. Proto je také její próza přirovnávána k Dickensovi, z toho důvodu nás napadne, že podobné motivy jsou v Melvilově Bílé velrybě, ale třeba též v Kiplingovi, Conradovi, v Cooperovi, Vernovi, koneckonců i u Karla Maye. A pokud bychom chtěli přidat podobné tematické zaměření z českého pera, pak stačí vzpomenout jména František Flos, Alois Musil nebo Alberto Vojtěch Frič, František Běhounek i Eskymo Welzl.
Zkrátka, Carol Birchová sepsala dobrodružný příběh podle spolehlivě zavedeného historizujícího vzoru. Nic inovativního ani překvapivě vzrušujícího k němu nepřidala. Je třeba ocenit její snahu o oživení žánru, přičemž však zároveň poukázala na obtíž zapůsobit dnes prostředky, které byly atraktivní v předmoderní a předtechnologické době. Zároveň jsou pro dnešního čtenáře pasáže popisující možnosti ztracených námořníků zdlouhavé, nudné, jako bychom se probírali archivem, popisným lodním deníkem, protože psychologickou stránku věci autorka nepropracovala a tu fantaskní rovněž nerozvinula.
Kniha podobně koncipovaná, jako přizpůsobení se prověřenému systému, může být z pohledu historických reálií věrohodně napsaná, je to ale replika originálu, dochované muzeální předlohy, k níž si můžeme přiložit sice starší, ale stále obratnější, důvtipnější i čtivější variace.