Ikonický Tahrír zaplavily noviny s novým egyptským prezidentem na titulní

Ikonický Tahrír zaplavily noviny s novým egyptským prezidentem na titulní straně (25. června 2012) | foto: Reuters

Nový egyptský prezident má doma silné nepřátele

  • 2
"Vy jste moc nad jakoukoliv jinou. Vy jste ochránci, kdokoliv hledá ochranu mimo vás, je blázen… a armáda a policie mě slyší," oznámil nově zvolený egyptský prezident Muhammad Mursí statisícům lidí shromážděným na náměstí Tahrír. Muž uvězněný po "Pátku hněvu" (28. ledna 2011) složil na Tahríru prezidentskou přísahu v "Pátek předání moci" (29. června 2012). Málem k tomu však nedošlo.

O deset dní dříve, 19. června, jsem byl na náměstí Tahrír se skupinou bývalých egyptských poslanců. Jeden z nich měl telefonát, který ho informoval, že jistý vysoce postavený lídr Muslimského bratrstva se chystá oznámit, že se tato skupina stala terčem vydírání: buď prý přijme ústavní dodatek obsažený ve výnosu Nejvyšší rady ozbrojených sil (SCAF), který prakticky vykuchává prezidentskou funkci, nebo prezidentské volby nedopadnou ve prospěch bratrstva. Uplynula hodina a onen vysoký představitel se nedostavil. „Rozhovory už měly blízko ke krachu, ale pak se obnovily,“ prohlásil dotyčný bývalý poslanec. „Zadržte dech.“

Armádě chutná moc

Vítězství Mursího, který byl kandidátem Muslimského bratrstva v prvních svobodných prezidentských volbách v Egyptě, je historický krok kupředu na trnité egyptské cestě k demokratizaci. Mursího vyzývatel, poslední premiér bývalého prezidenta Husního Mubaraka Ahmad Šafík, neměl v čistém hlasování šanci na vítězství, a to i přes podporu obrovské, státem ovládané propagandistické mašinerie a nejrůznějších magnátů. „Kolik lidí mohou ošálit, přesvědčit nebo koupit? Tak krátkou paměť nemáme,“ řekl mi jeden taxikář, když jsem se zeptal, jestli bude volit Šafíka.

Nově zvolený egyptský prezident Muhammad Mursí vchází do televizního studia (24. června 2012)

Od ledna 2011 porazila egyptská revoluce Mubarakův režim a jeho pozůstatky dokonce třikrát: poprvé Mubarakovým vystrnazením, poté v parlamentních volbách konaných počátkem letošního roku a nyní Mursího vítězstvím. Přesto zůstává reálnou možností i armádou ovládaný režim. Série rozhodnutí vládnoucí SCAF těsně před prezidentským hlasováním jasně naznačila, že armáda nemá zájem vzdávat se moci.

Nejradikálnějším z těchto rozhodnutí bylo rozpuštění parlamentu, do něhož hlasovalo třicet milionů Egypťanů, na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu nakloněného SCAF. Junta pak převzala zákonodárnou moc a také pravomoc vytvářet ústavní shromáždění a vetovat ústavní návrhy. Kromě toho založila Radu pro národní obranu (NDC), kterou ovládá armáda (jedenáct armádních velitelů oproti šesti civilistům – předpokládáme-li, že ministr vnitra je civilista).

Egyptští policisté střeží demonstranty v centru Káhiry (19. června 2012)

Mezitím pokračuje snaha učinit přítrž protestům. Ministr spravedlnosti, který je z Mubarakovy éry, ale dokázal se udržet u moci, poskytl vojenské rozvědce a vojenské policii pravomoc zatýkat civilisty i za tak drobná obvinění, jako jsou narušování dopravy a „urážky“ vedoucích představitelů země.

Na prebendy nám nesahejte!

Mursímu nyní začíná obtížná zkouška. Čelí totiž intenzivnímu mocenskému boji mezi těmi, jimž vyhovovalo Mubarakovo status quo – generály, obchodními magnáty, šéfy Národní demokratické strany, vysoce postavenými soudci, zástupci médií a vysokými státními úředníky –, a silami pro změnu, jejichž největším organizovaným tělesem je Muslimské bratrstvo.

Junta zajisté nemá v úmyslu opouštět své obrovské hospodářské impérium (s požitky v podobě osvobození od daně, vlastnictví půdy a konfiskačních práv, preferenčních celních a směnných sazeb a dalších výsad). Stejně tak nemá v úmyslu vzdávat se práva veta, mimo jiné v otázkách národní bezpečnosti, citlivé zahraniční politiky (zejména ve vztahu k Izraeli a k Íránu) a vedení válek – proto také založila NDC.

Vojáci jako kati egyptské revoluce na graffiti v Káhiře (19. června 2012)

Při absenci kompromisu – a sil, které mohou zaručit plnění jeho podmínek – může vést polarizace k nepříjemným důsledkům, jejichž závažnost může připomínat Španělsko v roce 1982, Turecko v roce 1980 nebo i Alžírsko v roce 1992. Posledně jmenovaný případ by byl nejznepokojivější, neboť anulování volebního vítězství islamistů alžírským vojenským režimem tehdy rozpoutalo vleklou a brutální občanskou válku.

Ačkoliv egyptští generálové v žádném případě nejsou tak ohrožení, jako byly v prosinci 1991 jejich alžírské protějšky, mají dostatek moci k tomu, aby otočili poměr sil. Bude záležet na výsledku probíhajících jednání mezi SCAF a Mursím, velikosti protestů na náměstí Tahrír i jinde a intenzitě tlaku mezinárodního společenství, avšak vyloučit nelze ani vražednou konfrontaci.

Budoucnost na několikerý možný způsob

Nejpravděpodobnější scénář nicméně připomíná Turecko v roce 1980: nedemokratický, armádou diktovaný výsledek, avšak bez vážného krveprolití. V tomto scénáři by došlo k rozpuštění současného ústavního shromáždění a SCAF by podle svého vkusu založila nové. Zároveň by silně ovlivňovala proces tvorby ústavy, aby v ní zakotvila své výsady. Jinými slovy by dominantním aktérem v egyptské politice zůstala SCAF, a nikoliv prezident – kterýžto výsledek by pravděpodobně vyvolal trvalý odpor sil pro změnu.

Nejlepší výsledek – připomínající Španělsko v roce 1982 – je také nejoptimističtější. Když v říjnu toho roku zvítězila v parlamentních volbách Španělská socialistická dělnická strana (PSOE) a sestavila vládu, akceptoval pravicový vojenský establishment nová demokratická pravidla hry a překazil pokus o převrat, který chtěl zablokovat nástup levice. PSOE rovněž začala zaujímat umírněnější postoje, zřekla se marxistické politiky a postavila se do čela rozsáhlého reformního programu s názvem El Cambio (Změna).

Příznivci Muslimského bratrstva se modlí na náměstí Tahrír v Káhiře (19. června 2012)

V Egyptě by podobný scénář zvýšil vyhlídky demokratického přerodu. Vedení SCAF však nejeví žádnou chuť napodobit španělské generály.

Vedení Muslimského bratrstva zase obvykle zaujímá bezrizikový, gradualistický přístup ke krizovému řízení. V konfrontaci s revoluční situací by se však takový přístup dal těžko udržet. Další pokrok směrem k demokratizaci by od Mursího vyžadoval, aby zachoval nedotčenou širokou koalici islamistů a neislamistů, která ho vynesla do popředí – a aby udržel její schopnost mobilizovat občany na Tahrír i jinam.

Úspěšné přechody z vojenské na civilní vládu v Turecku, ve Španělsku i jinde byly zčásti odrazem trvalé americké a evropské podpory. Ještě více než tuto podporu však Mursí bude možná potřebovat hmatatelné úspěchy na poli ekonomiky a domácí bezpečnosti, aby vyztužil svou legitimitu doma. Jinak se egyptští generálové hned tak do kasáren nevrátí.

Muhammad Mursí je novým prezidentem Egypta

Omar Ašúr je ředitelem programu blízkovýchodních studií na Institutu arabských a islámských studií při britské Exeterské univerzitě a hostujícím členem Brookingsova centra v Dauhá. Je autorem knihy The De-Radicalization of Jihadists: Transforming Armed Islamist Movements (Deradikalizace džihádistů: Jak transformovat ozbrojená islamistická hnutí).


Video