„Doufám, že jich nebude víc, jsou to vždy nějaké šokující události, ale je mezi nimi článek o mém dědovi, že ještě před první světovou válkou prosazuje českou samostatnost,“ říká Martin Stránský v kanceláři svého domu na Národní třídě, první lékař v rodinné linii právníků, politiků a novinářů.
Mezi titulními stranami samozřejmě nechybějí ani stránky z Lidových novin, které založili a proslavili jeho slavní předci.
„Genetika je mocná čarodějnice, jako rodina děláme občanskou politiku už ve čtvrté generaci,“ vysvětluje Stránský.
Přestože sám vystudoval medicínu, rodinná tradice ho přivedla zpátky k žurnalistice. Od 90. let totiž pokračuje ve vydávání dalšího slavného prvorepublikového titulu - politické revue Přítomnost, která je spjatá s články Ferdinanda Peroutky. A to přímo ve stejných prostorách, kde sídlila její redakce i v časech první republiky.
Martin Stránský se narodil v roce 1956 v New Yorku. Doma byl dlouhá léta ve Spojených státech, kde vyrostl, jak sám říká, mezi krajany. U jeho otce se potkávaly takové osobnosti jako Pavel Tigrid nebo Ferdinand Peroutka.
„Říkával jsem mu strejdo, byl to vážný pán s dýmkou,“ vzpomíná Stránský, který se krátce po sametové revoluci vrátil tam, kde byli doma jeho předkové, do Prahy.
Restituoval dům na Národní třídě naproti Národnímu divadlu, kde od roku 1905 na tehdejší Ferdinandově třídě 9 sídlilo známé Topičovo nakladatelství. V roce 1936 prodal František Topič secesní dům Martinovu dědečkovi Jaroslavu Stránskému, který do něj přestěhoval redakci Lidových novin.
Tyto noviny přitom zakládal už Martinův praděd Adolf. Ten se narodil ve skromných poměrech v roce 1854 na Českomoravské vysočině.
Jako úspěšný právník a politik založil v roce 1889 v Brně deník Moravské listy, které o čtyři roky později na popud Tomáše Garrigua Masaryka přejmenoval na Lidové noviny. Politická kariéra Adolfa Stránského se prolínala s kariérou jeho syna Jaroslava.
V době vzniku republiky oba zasedali v Národním shromáždění. Adolf byl navíc prvním ministrem obchodu nového Československa. Oba muži přitom byli nadšenými ctiteli prezidenta Masaryka, ve třicátých letech se Jaroslav zaměřil na podporu demokracie proti nástupu fašismu.
Útěk ve vlaku s uhlím
Po vzniku protektorátu, v březnu roku 1939, musel z Prahy i s rodinou utéct přes Polsko do Anglie. „Cestovali tehdy přes noc ve vlaku s uhlím z Ostravy do Polska,“ vzpomíná jeho vnuk. Ačkoli s tím zpočátku nepočítal, po příjezdu do Londýna se Jaroslav zapojil do odboje. Po válce se vrátil a nakrátko se stal ministrem spravedlnosti.
Jeho fotografie visí v kanceláři Martina Stránského na tablu tehdejší vlády hned vedle snímku třeba Jana Masaryka.
Politice se po promoci na právech začal také věnovat jeho syn Jan. Za války pracoval v Londýně v exilové vládě, po jejím skončení se i on stal poslancem Národního shromáždění. Po únoru 1948 se oba Stránští sešli v exilu. Janův útěk nepostrádal na dramatičnosti.
„Přes hranici se do Německa dostal pod přední kapotou v motoru vozu amerického diplomata. Tenkrát je nenapadlo, že by se v motoru mohl někdo skrývat,“ vypráví Martin.
Jaroslav pak žil v Londýně a Jan v New Yorku a čekali, že komunismus brzy skončí. „Nečekali, že to bude trvat tak dlouho, oba pracovali pro svobodné Československo,“ vzpomíná Stránský.
Děd Jaroslav naléhal, aby vnuk pokračoval ve shodě s rodinnou tradicí a vystudoval práva. „Já ale odmalička věděl, že chci být lékařem,“ říká.
Do Prahy se podíval poprvé tajně na pár dní v osmdesátých letech. „Koupil jsem si letenku a ihned vyřídil vízum, byl jsem večer v Praze dřív, než stačil kdokoliv zareagovat,“ vzpomíná Martin Stránský.
Několikahodinovému výslechu v Bartolomějské přesto neušel. „Zaplať pánbůh, že se v roce 1989 stalo to, co se stalo,“ dodává.
Dnes pokračuje v díle svých předků, kromě vydávání Přítomnosti se snaží pomáhat i prostřednictvím nadace, která nese jeho jméno.
