Na vlastní kůži si to zkusil Scott Johnson, novinář amerického časopisu Newsweek. Velmi si zakládal na tom, že není "embedded" - připojený k některé vojenské jednotce.
Po své zkušenosti s výletem do pouště ale změnil názor. Svůj "nezávislý" výlet popsal v časopise, pro který pracuje.
Novináři, kteří se nechtějí nechat připojit k některé z jednotek, nejsou u amerických vojenských jednotek příliš vítaní. A tak jsem po krátké návštěvě u konvoje námořní pěchoty vyrazil spolu s fotografem - každý v jednom džípu - západně od Basry směrem k městu Násiríja.
Vedly nás vyjeté koleje a taky zařízení napojené na GPS, takže jsme přibližně věděli, kde asi jsme. Ale byla to nervy drásající cesta. Nikde nic, podle čeho bychom se mohli orientovat, jenom hadovitě se klikatící konvoje.
Občas jsme zdálky zahlédli pár vesničanů nebo zaslechli bombardování. Strašily nás miny a nevybuchlé bomby a granáty, a tak jsme se raději drželi ve vyjetých kolejích. Potkávali jsme spoustu konvojů, někteří velitelé se na nás dívali hodně podezíravě, že se k nim nechceme připojit - nezávislí novináři jim mohou způsobit problémy.
Ale na druhou stranu takový konvoj je svět uzavřený sám do sebe, nemá k dispozici žádné informace, dostává jenom pokyny, kudy má pokračovat, a tak na nás všichni loudili poslední zprávy o válce.
Konečně se nám povedlo dostat se na dálnici, šestiproudou komunikaci mířící k Násiríji. Přejeli jsme most a za ním se krajina jako zázrakem změnila z ploché nehostinné pouště na úrodnou zemědělskou krajinu. V několika vesnicích byly vidět stopy bombardování, místy ještě stoupal kouř a stály ohořelé náklaďáky.
Atmosféra kolem byla napjatá. Americká strategie obejít města a zaměřit se jen na hlavní cíle nechala všude kolem ostrůvky iráckých vojáků a ozbrojenců roztroušených podél americké "ocelové zdi" pomalu, ale jistě se posunující na sever k Bagdádu.
V blátě lemujícím okraje dálnice stály tiše stovky iráckých civilistů, někteří zamračení, jiní s palcem nahoru. V instrukcích amerických vojáků se píše, že v téhle části světa to znamená totéž, jako u nás na někoho vystrčit prostředníček.
Předjeli jsme s fotografem jeden z vojenských konvojů a vyrazili dopředu. O kus dál jsem uprostřed silnice spatřil vojáka. Viděl jsem, že má zbraň, ale myslel jsem, že je to Američan. Chyba, byl to Iráčan.
Podíval jsem se napravo. Pár chlapů s puškami běželo k mému autu. Slyšel jsem, jak fotograf něco ječí do svého komunikátoru, ale to už mi na bok auta zabubnovaly střely, jako by někdo zaťukal prstem na sklo.
Sklonil jsem hlavu a instinktivně přišlápnul plyn až na podlahu. Ve snaze dostat se co nejrychleji pryč, udělal jsem to nejhorší, co jsem mohl - slepě vyrazil dopředu, najel na dopravní ostrůvek a skončil s autem převráceným na bok a zabořeným do pouliční lampy.
Otevřel jsem oči. Při nárazu jsem přepadl na sedadlo spolujezdce. Irácké kulky mi dál ťukaly do auta. Byl jsem si jist, že je po mně. Byl jsem si jist, že přijdou, vytáhnou mě z auta a když zjistí, že ještě žiju, na místě mě zastřelí. Anebo na moje auto jednoduše hodí granát. "Je to tady," opakoval jsem si, "už je to tady."
To mě trochu probralo. Začal jsem kopat do předního skla, protože mi přišlo docela nebezpečné vylézt ven vylomenými dveřmi. Po patnáctém kopnutí sklo povolilo a já se vysoukal ven. Celou tu dobu jsem věřil, že vůz musí každou chvíli vybuchnout. Střely dál dopadaly do prachu kousek ode mě.
Plazil jsem se tak, aby auto zůstalo mezi mnou a Iráčany. Ozvala se další střelba a pak výkřiky v arabštině. A potom jsem uslyšel přijíždět konvoj. Střelba utichla, vstal jsem a nechal se naložit do jednoho z obrněných vozidel.
Pochopil jsem, že cesta na Bagdád není procházka růžovou zahradou, že všude kolem jsou ozbrojenci loajální Saddámu Husajnovi, kteří budou bojovat, a že budou umírat další lidé. Z mého auta je zmuchlaný plech a z mojí nezávislosti nezbylo nic.
V Iráku zůstanu, ale už se budu přesouvat jenom pod ochrannými křídly vojenské jednotky a jejího konvoje. Upřímně, té nezávislosti jsem měl dost.
