Cvičení Trident Juncture v Norsku, které začalo minulý týden a zapojí se do něj přes 50 tisíc vojáků z 31 zemí včetně Česka, má jako demonstrace schopností a síly spojenců logicky jediného „příjemce“ - Rusko. Zvláště pak místem svého konání daleko na severu Evropy.
Norsko sice opakovaně zdůrazňuje, že svého obrovského souseda, s nímž sdílí přímou hranici o délce 196 kilometrů, nepovažuje za přímou hrozbu. Po ruské anexi Krymu v roce 2014 a akcích na východě Ukrajiny však na druhou stranu neskrývá obavy z politiky Moskvy a nebývalým tempem posiluje svou obranu. Stejně jako další severské země.
„Nevidíme žádnou vojenskou hrozbu proti severské oblasti. Žijeme však v nepředvídatelných a nejistých časech. Asertivnější Rusko prokázalo jak vůli, tak i schopnost využívat vojenskou moc pro vlastní strategické zisky. Kyberútoky a dezinformace napomáhají politické polarizaci v Evropě i v USA. Mezinárodní terorismus mění situaci, jakým uvažujeme o bezpečnosti, migrace se ukazuje jako možná první dělicí čára a změna klimatu ovlivňuje všechny tyto otázky způsobem, který nelze zcela předvídat,“ uvedli ve společném prohlášení ke cvičení ministři obrany Frank Bakke-Jensen (Norsko), Claus Hjort Frederiksen (Dánsko), Peter Hultqvist (Švédsko), Jussi Niinistö (Finsko) a ministr zahraničí Islandu Gudlaugur Thor Thordarson.
Norská vláda přesto pokračuje v posilování obranného rozpočtu. Příští rok má jít na ozbrojené síly o 7,3 procent víc, což představuje navíc asi 4 miliardy norských korun (necelých 11 miliard českých korun). Podle plánu se má armáda, pobřežní stráž, námořnictvo i letectvo více zaměřit na severní oblasti.
Začalo největší cvičení spojenců od konce studené války. Rusko se zlobí |
Objednalo 52 nejmodernějších stíhacích letounů F-35, čtyři nové ponorky, obnovuje infrastrukturu a buduje jednotku na vojenské základně v regionu Finnmark, který přímo hraničí s Ruskem.
Oslo také „přesvědčilo“ Washington, aby zdvojnásobilo počet příslušníků americké námořní pěchoty v Norsku. Na 700 mariňáků má od příštího roku na rotační bázi působit nejen v centrální části země ale nově také v oblasti Troms za polárním kruhem. Dalších až 800 vojáků chce do země vyslat a na rotační bázi udržovat Británie.
Právě s Brity společně Norové pořizují vcelku úctyhodnou flotilu čtrnácti nejnovějších letounů P-8A Poseidon určených pro námořní průzkum a protiponorkový boj. Británie devět a Norsko pět těchto strojů. Důvodem je zvýšený pohyb ruských ponorek v Severním moři, Norském moři i severním Atlantiku.
Strategické zájmy jsou v Arktidě
Norsko naposledy zažilo obojživelnou vojenskou invazi před osmasedmdesáti lety, když nacistické Německo překonalo norskou obranu posílenou o francouzské, britské a polské jednotky. Německá vojska v rámci operace „Weserübung“ tehdy bez vyhlášení války zahájila 9. dubna kombinovaný útok pěchoty, výsadkářů a námořních invazních jednotek, aby během jediného dne dokázala dobýt Dánsko a v následujících dvou měsících i Norsko.
Hlavním cílem německého útoku bylo ochránit dodávky švédské železné rudy, nezbytné pro válečnou výrobu nacistické říše a předejít tomu, aby Norsko preventivně obsadili spojenci.
A stejně jako tehdy lze i dnes hledat geostrategický význam Norska a dalších severských zemí v surovinových zdrojích. Především v dosud ukrytých pokladech v podobě ropy a plynu v Arktidě, na které si činí nároky nejen Seveřané, ale také Spojené státy, Kanada a pochopitelně Rusko.
Boj o hranice na severním pólu
„Měli bychom si být vědomi, že vedle nám dobře známého Středního východu, Afghánistánu či Mali, postupně vzniká staronový bezpečnostní problém v severních oblastech Evropy a Severního ledového oceánu a že se nemusí jednat jen o poměřování si svých schopností. Ve hře je až příliš – budoucí schopnost ovládat ty, kteří již nebudou mít kde koupit ropu nebo plyn, a tudíž ne v nedohledné budoucnosti mít exkluzivní postavení, ve kterém si lze diktovat podmínky,“ upozornil bezpečnostní expert Jiří Šedivý, který v minulosti působil jako náčelník generálního štábu Armády ČR.
ANALÝZA: Trident Juncture není jen cvičením 50 tisíc aliančních vojákům, tvrdí Šedivý |
Ruské neutuchající snahy o uznání, že většina arktického dna náleží k euroasijskému pevninskému šelfu a tedy Moskvě, budování nových a obnovování dřívějších ruských arktických základen, formování nových arktických jednotek a nedávné masivní ruské cvičení „Východ 2018“ ve východoasijské části Ruska na Dálném východě podle Šedivého dokládá, že primární strategické cíle podpořené vojenskou silou vidí Rusko v Arktidě.
Do cvičení Východ se v září zapojilo neuvěřitelných 300 tisíc vojáků a účast čínské armády a mongolských jednotek podle jeho slov přesně naznačuje, kam směřuje hlavní pozornost Moskvy. „Není to v tomto okamžiku vojenský konflikt se státy NATO na jeho západní hranici, ale podobně jako Čína vidí budoucí zásadní možnou vojenskou konfrontaci na východě a severu,“ tvrdí Šedivý.
Arktida. Potenciální bojiště budoucnosti
Rozsáhlá naleziště ropy a zemního plynu pod ledovým příkrovem Severního ledového oceánu, nedořešené nároky jednotlivých států na toto bohatství a souběžně s tím také kvůli klimatickým změnám se uvolňující severní námořní cesta, činí z Arktidy bezpečnostní výzvu a potenciální bojiště budoucnosti.
„Rusku stačí, že ovládá tok plynu a ropy do Evropy do té míry, že se řada evropských států, Německo především, neodhodlá k žádnému zásadnímu kroku, který by tento přísun surovin zastavil. Tím se pozice Ruska výrazně posiluje. Jednoduše energie je efektivnější zbraň než bomby,“ dodává Šedivý.
Mezera GIUKČást cvičení Trident Juncture se odehrává též na Islandu. Ostrovní stát jako jeden ze zakládajících členů NATO nemá vlastní armádu v pravém slova smyslu. Je ale považován za váženého člena Aliance především kvůli své poloze. Oblast kolem, především ze severu Norské moře, je považována za strategickou. Tvoří totiž přímé spojení z ruských přístavů Murmansk, Severomorsk, Archangelsk a Kandalakša se severním Atlantikem a tedy i do USA. V dobách takzvané studené války zde nepřetržitě hlídkovaly velké flotily Sovětského svazu a NATO. V osmdesátých letech 20. století bylo Norské moře a takzvaná „mezera či skulina GIUK“ (podle počátečních písmen Grónska, Islandu a Británie) prakticky přední linií případného střetu. Pro Sověty představovalo životně důležité teritorium pro vedení operací a pro Alianci zase klíčový opěrný bod pro údery na sovětské přístavy v Barentsově moři. Stálé jednotky včetně protiponorkových letounů a stíhaček odsud Američané stáhli v roce 2006, v ochraně ostrova se pak začali střídat s některými aliančními spojenci včetně České republiky, která třikrát na ostrov vyslala stíhačky Gripen. Relativní klid panoval až do ruské anexe Krymu v roce 2014 a prudkému zhoršení vztahů mezi Moskvou a Západem. |
Skutečným důvodem, proč se Severoatlantická aliance jako celek po řadě let zanedbávání tohoto regionu vrací na sever a demonstruje své vojenské schopnosti, je právě obrovský potenciál čerpání energetických surovin a kontrola severní námořní cesty.
„Pokud bude Rusko neoprávněně dominovat tomuto regionu, nevyhnutelně to bude nejenom ekonomický problém spojený s dodávkami energií v daleké budoucnosti, ale i problém bezpečnostní,“ tvrdí generál Šedivý.
Svalbard jako opěrný bod
Obavy, že by se napětí mezi Ruskem a Západem mohlo přenést daleko na sever, není novým problémem. Někdejší britský admirál Lord West cvičení v britských médiích komentoval slovy, současné operace jsou nezbytné, aby Aliance jasně Kremlu ukázala, že nebude „ruský expansionismus“ v tomto regionu tolerovat.
Obrana ohromného norského území s pětimilionovou populací je dlouhodobě koncipována jako „totální“. Jako neuralgickým bod při obraně země je pak často označováno souostroví Svalbard (Špicberky), na půl cesty mezi kontinentálním Norskem a severním pólem.
To sice náleží Norsku, ale Rusko o něj už v minulosti mělo eminentní zájem. Norové i další spojenci mají obavy, že by ostrovy kvůli tamější nepřetržité přítomnosti ruských občanů, mohl „stihnout“ podobný osud jako Krym.
Zvláště po znovuoživení ruských vojenských aktivit v Arktidě od roku 2008. Norští obranní plánovači proto zaměřují pozornost nejen na přímou hranici s Ruskem a monitorování rozlehlých vod Norského a Barentsova moře. To je nástupní bránou pro celou ruskou „Severní“ flotilu v přístupu do Atlantiku. Hlavní základna ruské flotily leží v Severomorsku na poloostrově Kola, asi 100 kilometrů od hranic s Norskem.
Norové i NATO jako celek mají obavy, že nekontrolovaný vojenský rozmach Ruska v Arktidě by mohl omezit dosud volný pohyb aliančních plavidel a vytvořit další zóny „omezeného či odepřeného“ přístupu. Nepříjemným průvodním signálem může být skutečnost, že NATO v posledních dvou letech označuje aktivity ruských podmořských plavidel za nejvyšší od konce studené války. A některé schopnosti, jako právě protiponorkový boj, podle vojenských velitelů od té doby evropští členové Aliance postupně prakticky ztratili.
SvalbardSouostroví v Severním ledovém oceánu. Podle dohody z 9. února 1920 je pod přímou suverenitou Norska a od června 1925 rovněž částí Norského království. Území musí zůstat demilitarizované. Nicméně podle dohody mohou občané zemí, které se staly signatáři takzvané "Špicberské" dohody (podepsalo i bývalé Československo) stejným právem využívat přírodní nerostná bohatství. Díky této dohodě zde mohla vzniknout osada Barentsburg se stálým ruským osídlením pro těžbu uhlí. Další ruská osada Pyramiden je od roku 1998 takřka opuštěná (dříve až 800 ruských občanů), stejně jako osada Grumant. V dobách studené války tvořili občasné Sovětského svazu až dvě třetiny polulace na ostrovech. Norsko na ostrovech uhlí těží i nadále. Ekonomicky jsou Špicberky (podle hlavního z ostrovů) turistickou, rybářskou základnou a také výzkumnou základnou. Norsko si nárokuje výlučné právo na rybářskou oblast 200 námořních mil (370 km) od souostroví. Rusko ale jeho nárok neuznává. Špicberky jsou spojeny s pevninou do Harstadu obousměrnými optickými kabely, nutnými ke komunikaci s arktickými stanicemi, které řídí některé družice nad polárními oblastmi. |
Ruské ponorky by tak mohly ohrožovat lodní i komunikační trasy přes Atlantik včetně podmořských kabelů. Nejistotu prohlubují i akce, kdy například počátkem roku 2017 ruské dálkové bombardéry simulovaly útoky na norský radar Globus 2 ve Vardøu, v květnu pak proti plavidlům NATO v Norském moři a proti norské letecké základně v Bodø.
Během cvičení „Západ 2017“ pak nasadila Moskva vedle hranice s Norskem i střely Iskander, schopné nést taktické jaderné hlavice.
Norská opatření vnímají velmi podobně také jinak „neutrální“ Švédsko a Finsko. Ruská politika posledních let, zvýšená přítomnost ruských vojenských letounů a plavidel v oblasti včetně řady narušení vzdušného prostoru či pobřežních vod, z nich učinila i přes výhrůžky Moskvy pravděpodobně nejbližší partnery, které NATO v současnosti má.
Důkazem je účast obou zemí na cvičení Trident Juncture. Švédsko vyslalo 2 200 a Finsko 2 400 vojáků. Obě země pak poskytly pro cvičení vzdušný prostor. Posun v postoji Finska a Švédska ve vztahu k Rusku je zcela zřejmý i v jedné na první pohled nepatrné drobnosti.
Švédové i Finové vstupem do aliančního programu Partnerství pro mír před lety předem avizovaly, že se sice budou tu a tam účastnit některých cvičení NATO, ale rozhodně se nebudou zapojovat do velkých manévrů podle takzvaného článku 5 NATO o kolektivní obraně.
Důvod byl prostý - navenek by to obě neutrální severské země asi až příliš vhánělo do náruče Alianci. Nynější cvičení Trident Juncture se podle článku 5 odehrává a jde o největší cvičení NATO od konce studené války.
Ruská protiopatření lze očekávat
Moskva dlouhodobě odmítá argumentaci, že Aliance podobná cvičení pořádá kvůli agresivní ruské zahraničí politice posledních let. Ruské velvyslanectví v Oslo uvedlo, že považuje cvičení Trident Juncture za „protiruské“. Taková aktivita je podle Moskvy provokativní.
Ruský ministr obrany Sergej Šojgu varoval, že „Rusko může být nuceno odpovědět na zvýšenou aktivitu NATO poblíž své západní hranice“. Na cvičení ale vyslala Moskva své pozorovatele, stejně jako Bělorusko.
„Vedoucí země NATO rozšiřují svou vojenskou přítomnost v regionu. Takové nezodpovědné jednání může vést k destabilizaci politické situace na severu,“ avizovala předem mluvčí ruské diplomacie Maria Zacharovová.
Přímá reakce Ruska se ale odehrála ještě před samotným začátkem cvičení. A byla obvyklá. Už 11. října provedla ruská armáda cvičení s odpalem balistických raket mimo jiné z ponorek v Barentsově moři, které omývá břehy severního Norska. Podle sdělení ruského ministerstva obrany „byly prověřeny i schopnosti dálkových bombardérů, které odpálily střely s plochou dráhou letu“. Jednoznačný vzkaz že Rusko je připraveno k ochraně svých národních zájmů i silou.
To koneckonců avizoval i sám ruský prezident Vladimir Putin, když konstatoval, že Moskva „nebude hrozit nikomu z Arktidy, ale že jen přijímá opatření k zajištění své bezpečnosti“.
