Poprvé jste viděla Adama v září, když se přišel zapsat do školy?
Ano, přišel i se svou matkou.
Jak se chovala jeho matka?
Představila se jako jeho matka.
Předpokládám, že Adam ani jeho matka nemluvili norsky.
Později jsme zjistili, že Adam mluví docela obstojně norsky.
Viděli jste jejich doklady?
Ona měla kopii svého pasu a svou fotografii a v něm měla zapsaného svého jediného syna Adama. Prostě jen řekla: Tohle je Adam. Neměl vlastní pas.
Zdáli se vám jako normální matka se synem? Ptali jste se jich, co dělají v Norsku?
My se na to neptáme. Prostě jen poskytneme vzdělání tomu, kdo je potřebuje. I Adamovi jsme se snažili pomoci. Mysleli jsme, že prožívá nějakou krizi, že má nějaký psychologický problém. Kontaktovali jsme místní Centrum pro pomoc dětem. Matka se pak vrátila do Česka, neměli jsme na ni kontakt, ale měli jsme kontakty s jeho otcem.
Jak jste vnímala jeho otce?
Byl to milý chlapík, docela okouzlující. Měl práci v místním divadle.
Říkala jste, že jste měla pocit, že ten chlapec potřebuje pomoc. Proč?
Byl ustrašený, vykládal nám spoustu příběhů o zneužívání dětí. Snažili jsme se s ním mluvit. Učitelé se mu snažili pomoci, našli jsme mu psychologa. Když jsme se dozvěděli, že Adam není Adam, ale nějaká třiatřicetiletá žena, ptali jsme se, co se stalo skutečnému Adamovi. Byli jsme alespoň rádi, že je naživu, že se mu nic nestalo. Mysleli jsme si nejdřív, že kryjí nějaký kriminální čin. Nemůžu tomu uvěřit.
Vůbec vás nenapadlo, že Adam ve skutečnosti není třináctiletý chlapec?
Celou dobu jsme o tom pochybovali. Nejdřív jsme si mysleli, že je to dívka. Pak jsme si mysleli, že má rakovinu – neměl vlasy a byl velmi hubený. Pak jsme si říkali, že mu nebude třináct, ale třeba šestnáct.
Mluvili jste o tom s jeho otcem?
Ne, poslali jsme ho do centra pomoci dítěte, oni si to pak vzali na starost. Rozhodli, že ho pošlou do dětského domova. Psycholog usoudil, že ho doma otec zneužívá.
Nahlásili jste ho policii?
Ne, oznámili jsme to tomu centru.
Takže počátkem prosince odešel Adam do dětského centra a ve stejné době chodil k vám do školy.
Ano a pak utekl.
Kdy?
16. prosince. Policie ho hledala a pak zjistila, že je to žena. Vůbec to nechápu. Proč to všechno dělali? Byl tak přesvědčivý! Měl dětské oblečení, jako nosí děti u nás v Norsku. Snažil se hodně schovávat.
Chodil na tělocvik?
Ne. Otec požádal, aby mohl vynechat. My jsme souhlasili.
Slyším vám na hlase, že vás ten příběh poznamenal.
Ano, velmi. Snažím se nyní postarat o učitele, trávili s ním hodně času. Dost se napřemýšleli, jak mu pomoci. Teď mají pocit, že někdo zneužil jejich důvěru.
