Pak se náhle všichni uklidňují, chápou se, považují omluvy za dostatečné, netrvají na hlavách a jsou rádi, že čas zraje: mají popeleční návrh, počkáme si do Velikonoc.
Gross se omluvil, a když bude třeba, omluví se zas. Není však jasné, komu se omluvil a za co. Možná strýci Vikovi?
Problém jeho aféry ale nevězí v ostrých slovech, za která by se mohl omlouvat, ani v nějakém politickém sporu. Vězí v penězích jeho rodiny. Za ty není možné se omlouvat ani se dohodnout politicky, nalézt kompromis.
Nenechme se svést ze stopy: Grossovu aféru lze jen věcně objasnit. Byl to trestný čin, přestupek, nemravnost, či jen nešikovnost, kterou lze pochopit?
Kalousek řekl, že v normální zemi by politik postižený jako Gross už nebyl ministrem a že on, Kalousek, dokáže, že jsme normální země. To je pohled věcný a rozumný. Bohužel události tak rozumné nejsou.
Kajícné omluvy nemají smysl. Smysl také nemají politické dohody v této věci: každá dohoda, která zastře podstatu Grossových potíží, bude jen další ranou do rozviklané důvěry v tuto koalici. Kdo bude pak věřit Grossovi a ostatním pánům, když se teď, po všem, dohodnou?
Východisko je jediné: věcné rozmotání Grossových problémů. K tomu žádné odklady nestačí, ani prázdná kajícnická gesta, jejichž smysl si veřejnost vyloží jasně: zas nám mažou med kolem úst, aby zastřeli své rejdy.
Grossův problém není sporem mezi politiky – je to především spor Grosse s veřejností. Politici jej nemohou vyřešit vzájemnými ústupky, dohodami, taktickými pohyby. Problém má jedinou dimenzi: odkud jsou ty peníze. To nám řekněte. Vše ostatní je nepěkný politický popeleční klam.
