Kdo navíc okusil naši levnou a kvalitní pracovní sílu, ten možná zůstane o mnoho déle, než původně plánoval. Doufejme, že i další generace francouzsko-japonského autíčka se bude vyrábět právě u nás. Ale pozor, jsme u prvního z rozporů. Titíž politici, kteří ještě před volbami strašili osudem levné dílny Evropy, lákají dnes cizí investory právě lácí českých dělníků.
Výhody vnesly velkou nespravedlnost do podmínek podnikání. Nový investor si užívá daňových prázdnin, stát pro něj vykoupí a připraví pozemky a vyškolí zaměstnance. Druhou stranu idyly znají ostatní podnikatelé, kterým nikdo nic zadarmo nedaroval.
Aby mohlo být jednomu podniku pomoženo, museli jiní odvést vyšší daně.
A tak zatímco statistiku investic známe, statistiku těch, kdo kvůli vysokým daním zkrachovali, odešli jinam nebo vůbec nepřišli, pro nás nikdo nepočítá. Slova o rovných podmínkách hospodářské soutěže totiž na kabinet nezabírají. Priority stojí jinak. Dokonce tak, že majitelku pozemku pod budovanou továrnou, která nejevila ochotu jej prodat, "navštívil" náměstek policejního ředitele a premiér ji veřejně ostouzel.
Takovou daň za nové pracovní příležitosti jsme vůbec platit nemuseli. Můžeme tedy směle tvrdit, že cena za rychlý úspěch investičních pobídek byla vysoká? Vůbec ne. Když chtěl Václav Klaus co nejrychleji tržní hospodářství, byl daní za rychlost fatální krach práva, který se podepsal i na ekonomice.
Miloš Zeman sliboval rychlou prosperitu, která si také vybrala své, ale zdaleka ne tolik jako jiné kapitoly transformace. Přesto se chce říci: Cenu za umělé urychlení jsme zaplatili nejmíň dvakrát. To stačilo. Mohli bychom být konečně taky normální?