Je krátce po šesté večer, několik stupňů nad nulou a já zvoním u domu v pražském Karlíně. Po výstupu do schodů se dostávám do úzké křivolaké chodby. Přede mnou stojí asi sedm mužů s batohy a čekají na registraci. Jsou tu zřejmě častými hosty – každý z nich odevzdá sociální pracovnici 40 korun, většina ještě prohodí vtip, a fronta se rychle krátí.
Jelikož se chystám spát v noclehárně poprvé, absolvuji s pracovnicí pohovor. Jak jsem se do své životní situace dostala? Jak dlouho žiji na ulici? Mám nějaké příjmy? Mám se na koho obrátit? To jsou jen některé z otázek, kterými mne zahrnuje.
Období před Vánocemi má kromě možných mrazů i své výhody, přibližuje sociální pracovnice. Jelikož firmy pořádají večírky, dávají často zbytky občerstvení do potravinové banky. Nocující v Arcidiecézní charitě Praha si například mohou dát k večeři hovězí na houbách nebo kuřecí plátek.
„Na lodi Hermés jsou tolerantnější, ale u nás se pít nesmí,“ přibližuje dále pracovnice pravidla noclehárny. Radí mi, abych si hlídala své věci - ideálně na nich spala. Po zaplacení 40 korun dostanu čisté povlečení, ručník a jedno z lůžek v ženské noclehárně.
Testy na tuberkulózu za stravenku
Vystoupám do prvního patra. Nalevo jsou dveře pro muže. Já se vydám doprava a dostanu se do místnosti s kovovou palandou s gumou potaženými matracemi, dvěma plechovými skříňkami, menším stolem a dvěma židlemi. Na pravé straně je malá kuchyňka – jednovařič, lednice, varná konvice a desítky talířů a hrnků. Právě horní postel je na dnešní noc moje.
Redaktorka iDNES.cz šla do noclehárny inkognito - s vědomím několika zaměstnanců. V reportáži proto byla pozměněna jména jednotlivých klientek. |
Hned po příchodu mě přivítá bodrá čtyřicátnice Markéta. Zrovna si vaří večeři a nadšeně mě představuje ostatním spolunocležnicím – postarší krátkovlasé šedesátnici Hance a přibližně pětatřicetileté Gábině. „Nezapomeň si pořídit zámek na skříňku,“ radí mi Markéta. Místnost představuje rozcestník mezi záchodem, koupelnou, balkonem a pokojem pro dalších osm žen. Místo mi okamžitě připomene hostel. V kuchyni visí nástěnka. Dozvídám se, kde hledat psychickou i materiální pomoc, kde si můžu nechat vyprat i že když si nechám zdarma provést testy na turberkulózu, dostanu stravenku v hodnotě 100 korun.
Lepší než v tramvaji
Příběhy Markéty i Hany jsou podobné - obě mají špatnou zkušenost s muži. „Stačí, když tě vykopne z bytu. A je jedno, jestli ti je sto nebo osmnáct,“ vypráví Hanka, zatímco kouříme na balkóně a pozorujeme projíždějící vlaky. Přidává se i Markéta. Potom, co se rozvedla s manželem, odstěhovala se z východních Čech za prací do Prahy. „Nechtěla jsem ho potkávat,“ vysvětluje. „A pak se to střídalo – chvíli práce, chvíli na ulici. Pořád dokola,“ popisuje.
Noclehárna má dvě oddělené části – 10 lůžek pro ženy a 32 pro muže. Ubytovat se lidé mohou od 18 do 20 hodin, nově příchozí už od 17. Večerka je ve 22:00, budíček v šest ráno. Do 7. hodiny musí být klienti pryč. Přes den mohou do denního centra. Tam si kromě tepla mohou dopřát i polévku či kávu. Klienti mohou zpravidla zůstat 15 nocí v měsíci. |
Obě ženy se znají už mnoho let. V současnosti chodí Markéta s Hankou a dalšími ženami z noclehárny každé ráno zametat ulice. Vstávají proto vždy ve čtyři hodiny. „Když je sníh, tak ještě dřív,“ dodává Hanka a radí mi, kde mohu strávit den. Doporučují mi komunitní centrum na Florenci. V tom je možné si vyprat, najíst se, ale třeba i navlékat korálky či malovat. „A je to tam lepší než v tramvaji. Je tam teplo a nepotkáš revizora,“ dodává Hanka.
V kuchyňce mne další spolubydlící Katka ponouká, ať si dolů dojdu pro jídlo. Při polykání své porce mne šokuje, že žena rozhodně nevypadající na svých 38 let má už tři děti a jedno vnouče. „Máma mi říkala, že si tím zkazím život. A měla pravdu,“ říká žena, jež první dceru porodila už v osmnácti. Dvě mladší děti žijí u její matky na Moravě a Katka se je snaží vídat aspoň na svátky. „Tenhle rok to ale asi nevyjde, je to prostě moc daleko,“ dodává.
Už skoro dva měsíce pracuje v koloniálu. Práci získala přes agenturu, a tak doufá, že by jí právě tento způsob mohl zajistit ubytovnu. Všechny jiné jsou totiž podle Katky plné. Jelikož mohou ženy v noclehárně zůstat jen ambulantně, hledání stálého ubytování spojuje všechny z nich.
Oholil jsi se? dohlíží máma na padesátníka
Vyruší nás zaklepání na dveře. Po chvilce čekání je otevře rázný, přibližně padesátiletý muž. „Mámo? Máš krém?“ zavolá. Z druhé místnosti se zvedne Eva a nezapomene se syna zeptat, zda by si nedal klobásu a jestli se ráno oholil.
Eva je Slovenka, původem z Maďarska. Už několik let je v důchodu, přivydělává si prodejem Nového prostoru. Sní o tom, že se jednou se svými syny přestěhuje do ubytovny. Všichni tři v současnosti bydlí na té samé noclehárně a šetří. „Oni pracují, ale všechno mi musí odevzdat. Já jim pak dávám na jídlo a na co chtějí,“ vysvětluje.
Arcidiecézní charita PrahaPomáhá lidem, kteří se ocitli v tíživé životní situaci nebo na okraji společnosti. Poskytuje sociální a zdravotní služby v 10 střediscích v Praze a Středočeském kraji. Jejím zřizovatelem je pražské Arcibiskupství. Pro lidi bez domova Charita v Praze zřídila Azylový dům sv. Tereza, jehož součástí je i noclehárna, nízkoprahové denní centrum, terénní program a poradna. Ve Staré Boleslavi pak nizkoprahové centrum. |
A co ji přivedlo do noclehárny? Její synové prý odjeli pracovat do Holandska, k práci dostali i ubytování. Eva za nimi později přijela na návštěvu. Synové však o ubytování přišli – práce jim sice zůstala, ale platit nájem v Holandsku si dovolit nemohli. Snažili se proto bydlet, jak se dalo. Do Prahy přijeli poté, co přišli o všechny věci i peníze. A když začal mladší ze synů pít, Eva se rozhodla na syny dohlédnout a přestěhovala se za nimi z Košic.
Několik dní strávila v ubytovně na Smíchově, jednu noc na lodi Hermés. „Bylo to příšerný, mezi takovými lidmi jsem ještě nikdy nebyla,“ popisuje, zatímco sedí v teplém pokoji s vysokými stropy. „Tam nebyly takový světla jako tady,“ říká a ukazuje na kulaté světlo u stropu. „Tam byly takový s dráty,“ popisuje.
Alkohol tě zahřeje. Proto umrzneš
Z místnosti pro osm žen se ozývají hlasy. Pokoj měří několik metrů, po obou stranách jsou kovové palandy, mezi nimi plechové skříňky. U postelí dřevěné židle. Oblečení je pověšené všude, kde je to jen trochu možné. „Chlastat v zimě na ulici je šílenství,“ horlivě vysvětluje rudovlasá postarší žena. Jako jediná tady má zkušenosti se spaním venku v zimě.
Vždy však měla spacák. „Nikdy jsem nechlastala, a to jsem na ulici trávila spoustu času,“ dodává. „Alkohol tě zahřeje, a právě proto pak umrzneš,“ vysvětluje. Sama se prý setkala s několika lidmi, které postihl podobný osud.
Noclehárny v Praze provozují i další organizace. Celkem je tuto zimu k dispozici okolo 1 200 lůžek. |
Jsem překvapená, jak přátelské k sobě všechny obyvatelky noclehárny jsou. Svěřuji se se svým postřehem Evě. „No ještě abychom nebyly. Musíme si pomáhat a držet při sobě. Když už se k nám svět tak nechová,“ zakončuje Eva.
Překvapivě měkká postel
Je téměř deset hodin večer a většina žen už dávno spí, protože vstávají brzy. Já šplhám na horní lůžko palandy. „Deset hodin! Přijdu za pět minut,“ zahlásí do pokoje sociální pracovnice. Svoje slovo dodrží a za pět minut se vrací. V pokoji je pak až do rána tma.
Postel je překvapivě měkká. Zatímco místnostmi rezonuje chrápání, já ležím na své igelitce se svými věcmi a snažím se zapomenout vše, co jsem slyšela o štěnicích. Čas od času se spolunocležnice zachichotá, sem tam někdo při cestě na záchod bouchne dveřmi. Po chvíli ale usínám a budí mě až sociální pracovnice s tím, že už je šest ráno. Většina žen už je několik hodin v práci.
