Nejprve od osmi večer zkusili američtí Ganglians udělat ze strahovského Klubu 007 sanfranciský sklep načichlý pohodou, kterou už od šedesátých let znají všichni pohodáři: celkem divoké a dobré k vyblbnutí se. Od čtvrt na jedenáct pak ve smíchovském Meet Factory šířil Kanaďan Dan Snaith - co si už tři alba říká Caribou, což je nick, který nahradil předchozí Manitoba - zákony perfekcionalismu: hudební track s přesným vzorcem nemusí být nuda a dá se to tančit. Jen tak mimochodem: Ganglians nemají nic proti lehkým drugs a Caribou je promovaný matematik. Ty atrace byly svými protiklady.
Obě akce také na pódia vystavily vzácné domácí exempláře: interprety kteří se ve světovém kontextu svých stylů nezesměšní (teď jsem tedy přivřel obě oči). Písničkář Mon Insomnie navozoval před Ganglians chuť poslouchat více bedroomfolku (folkové písničky jsou pohlceny elektronickými aranžemi z laptopu a dostáváte éterično, kterému říkáme chillwave). TABLE coby předprogram Caribou - dle zvuku, nálady a oblíbených hudebních postupů fanoušci alternativních Bohů Xiu Xiu - jsem neviděl, ale desku doporučuju všude, kudy chodím. Hraje na temnotu a není k smíchu, což je v tuzemsku výjimka.
Gangliens
domácí happening, na který se nezapomene
Na 007 jse napočítal osmadvacet lidí (promotéři a novináři dali dohromady zhruba osmičku). Když Ganglians ladili svoje nástroje, aby stylově vrzaly, tak jak to je u lo-fi kapely nutné, šel s nima pokecat jeden jejich naprosto zlitý fan. Spíše rozlámanou než pouze lámanou anglinou jim sdělil - "jste ve vesničce ve východní Evropě; tady nikdo o hudbě San Francisca nemá páru". Zpěvák, který vypadal jako muzeální hipísák převlečený za Ježíše se jenom smál; buď netušil, že to je pravda, nebo mu to bylo jedno. On a zbytek jeho kapely vypadali jako studenti. Jako studenti ze 60s. Volná láska, volná mysl, hrajeme rock'n'roll, žijeme roc'n'roll. Celý koncert tam stál v hnusných zapraných hnědých ponožkách a pil buď víno nebo něco z hrníčku.
Tohle jsou koncerty, na které se nezapomíná. Hrajou vám hvězdy žánru a vám to docvakne až za den za dva. Podobný happening se na 007 odehrál nedávno, když si se stavili Real Estate. Ve srovnání s Ganglians hodnější, ne tak syroví.
Bez ohledu na výkon kapely se hvězdou show stal onen opilý věrozvěst. 2/3 koncertu sám pogoval a v rámci punkové party vrážel do okolních stojících. Nešlo mu nedat svojí plnou pozornost: už proto, abyste příště nebyli tím, koho sejme.
Gangliens
Kapela přišla zkrátka, ale byla skvělá. Taková, jak se to od interpreta labelu Woodsist očekává. Bezprostřední, vokálně chytlavá, hudebně experimentální, emočně naivní. Jednoduché skladby, co zvukem ani strukturou nikoho, kdo zná The Kinks a v 90s vyrostl se Sonic Youth, neprobudí ze spánku. Ty písničky ovšem nenaplňují pouze šablony: mezi jejich obrysy se děje něco nového, něco, co je pouze jejich. Tohle jim dává právo, aby byli reflektováni vřeleji než jako zástupný symbol trendu současných - ve svém obýváku nahrávajících - kytarovek.
Další podobné skupiny pro případné zájemce: Girls, Arts Musems, zmínění Real Estate, Harlem, Best Coast, Kurti Vile (to je jen jedna osoba, písničkář). Vidíte, že tahle hudba dneska letí.
Obal alba Gangliens vydaného u labelu Woodsist
Polidštěný robot
V Meet Factory bylo více lidí než osmadvacet. Několikanásobně víc. Caribou taky není underground jako Ganglians, se svojí aktuální deskou se dostal do americké hitparády Billboard. V téhle konstelaci zhruba z poloviny naplněný klub pro tisíc také není žádná sláva. Ale ani ostuda.
Caribou (nar. 1978) je jeden z prototypů umělců současnosti. Zní originálně, ale abyste si poslech užili, nemusíte šetřit čas na intelektuální chvilku. Není jasně uchopitelný, ale ani nečitelný jako čínština pro východem nevzdělaného Evropana. Dobře se na něj tancuje, ale uspokojí konzum konvenčních indiepopových forem. Je elektronik, ale tvoří maskované písničky. Je perfekcionistický, mechanický, ale je v něm něco, co omezuje význam technologií, na kterých taneční projekty stojí. Do jeho indietroniky nemá lidský element vstup zakázán. Tím se liší od Four Tet, jehož IDM remixuje.
Caribou - obal letošního alba Swim
Caribou - obal olba Andorra (2007)
Kdyby Caribou pořádal program k předchozí desce Andorra, navázal by na koncert z 007 bezproblémově. Hrál by písničky, co mají aroma Beach Boys, co mají čítankové melodie, co mají letní náladu, co jsou elektronikou jenom podmazané, nikoliv o ní opřené (když z téhle desky dal třeba Sandy, vše se najednou zdálo lehčí). Ale on vydal v dubnu nové album, které je uzavřené do sebe, které je - na rozdíl od předchozího, psychologicky rozvolněného - pekelně koncentrované, které je čistě tanečním minimalismem. Nehrál výhradně z něj, ale dvoutřetinovou většinu mu udělil. Že byly tracky zahrány živou kapelou se skladbami nic neudělalo; zněly blízko desce. Snaith bubnoval - to samé dělal ještě jeden člen jeho kapely. Dva bubeníci, to se na zvuku podepíše; to se na vás valí na místě ruční prací vyrobené jemně nalámané beaty. Za sebou měli plátno a na něm projekce: pestrobarevné symetrické obrazce - další součást hypnózy.
Caribou
Publikum se nechalo přemoct: podlehnutí zde znamená vítězství. Tracky Caribou jste byli rozebrání a s tupě nasládlým pohledem jste tančili relax. Na komunitním serveru last.fm jedna recenze koncertu zněla 45X SUN (SUN je název jedné skladby a dobrá charakteristika nálady) Je to trefná bizarnost: jak ale dodal jeden diskutující, ještě by to chtělo párkrát SUN, nejlépe, aby se nedaly spočítat. Když dohrál poslední track, v Meet Factory svítilo světlo a už nezněl žádný beat, neduněl žádný rytmus, byl to šok z kategorie nepříjemných. Sebrali jste se a napsali známým sms, že toho že nešli, budou litovat.
