Obměna vlády, v tamních poměrech v posledním půlstoletí ovšem celkem obvyklá, se nevyhnula Itálii ani za předsednictví v EU v roce 1996. Již 11. ledna byl premiér Lamberto Dini nucen oznámit, že jeho vláda ztratila většinovou podporu a že se rozhodl odstoupit.
Vláda padlaPohřbili ji Tlustý, Schwippel, Jakubková a Zubová |
Politickou krizi vyřešily až předčasné parlamentní volby, jež se konaly v dubnu 1996 a jež poprvé v tehdy padesátileté historii Italské republiky vyhrála levice. Zhruba měsíc před koncem předsednictví EU tak Itálie dostala novou vládu v čele s Romanem Prodim.
Dva týdny po zahájení předsednictví podal demisi dánský premiér Poul Schlütter, který tak v lednu 1993 reagoval na zveřejnění zprávy parlamentní vyšetřovací komise o aféře z roku 1987 s tamilskými emigranty.
Novým premiérem se stal předseda Sociálně demokratické strany Poul Nyrup Rasmussen, jenž předsednictví (tehdy ještě Evropských společenství) úspěšně dokončil. Dánové mimo jiné v opakovaném referendu schválili maastrichtskou smlouvu a summit v Kodani pod jejich vedením domluvil "kodaňská kritéria", jež definují podmínky pro vstup kandidátů do EU.
Střídání ministrů je běžné
Výměna v nejvyšších funkcích předsedající země se odehrála na jaře roku 1995 ve Francii, kdy se konaly prezidentské volby. Jejich vítěz Jacques Chirac nastoupil do úřadu o pár dní dříve, než měl oficiálně vypršet mandát prezidentovi Françoisi Mitterrandovi, aby mohl jmenovat novým premiérem Alaina Juppého. Předchozí vláda Edouarda Balladura, který se s Chirakem utkal v prvním kole prezidentských voleb, totiž podala jen tři dny po druhém kole voleb prezidenta demisi.
Asi nejslavnější demisí jednoho ministra během předsednictví země v EU za poslední dekádu bylo v březnu 1999 odstoupení německého ministra financí Oskara Lafontaina, který později za hlavní příčinu svého kroku označil "špatnou týmovou práci" vlády. Ve druhé polovině roku 2005, kdy unii předsedala Británie, odstoupil v listopadu ministr práce David Blunkett kvůli střetu zájmů.
Dvě výměny v ministerských křeslech se odehrály za předsednictví Francie v roce 2000. Koncem srpna opustil vládu ministr vnitra Jean-Pierre Chevénement proto, že nesouhlasil s politikou vůči Korsice, a v říjnu 2000 rezignovala ministryně práce a sociálních věcí Martine Aubryová kvůli své kandidatuře na starostku Lille.
Funkci šéfa španělské diplomacie opustil za předsednictví své země v EU rovněž Javier Solana, aby se v prosinci 1995 stal generálním tajemníkem NATO.
Vyhlášením předčasných parlamentních voleb, ale až na dobu po skončení předsednictví své země v EU, se pokusil politickou krizi zažehnat španělský premiér Felipe González koncem července 1995. Jeho vládu již delší dobu provázela řada skandálů, zejména kolem "špinavé války" s baskickými separatisty, bezprostředně však krizi (a nakonec i pád socialistů ve volbách v březnu 1996) odstartovala aféra s nezákonnými odposlechy, údajně včetně krále Juana Carlose I.
Naopak úspěšně přečkala během předsednictví v EU hlasování o důvěře vláda irského premiéra Johna Brutona v listopadu 1996. Hlasování si vynutila opozice kvůli tomu, že ministryně spravedlnosti Nora Owenová krátce předtím připustila, že nechala nezákonně propustit (ale vzápětí opět zatknout) 16 vězňů obžalovaných z terorismu.
