Souhlas s návrhy unie znamená jen to, že získáme až několik let po připojení k EU nová zaměstnanecká práva. Rakušané nebo Švédové jich nabyli ihned po svém vstupu do unie. Není samozřejmě vůbec nic potěšitelného, že se k České republice přistupuje jinak než například k Rakušanům nebo ke Švédům.
Faktem však zůstává, že rakouský a švédský vstup budil u unie naděje a očekávání. Český (či polský) vstup budí také celou řadu obav. Proto zatím nedokázala v této oblasti nabídnout nic jiného než odklad platnosti práv, jež mají dnešní členové.
Praha jednala, dokud mohla aspoň tvrdit, že je o čem jednat. A ukončila jednání ve chvíli, kdy by bylo další protahování už jen směšnou fraškou. Zachovala se pragmaticky. Bylo by vhodné, aby tuto skutečnost vzali na vědomí i ti politici, kteří jsou obvykle tak hrdí na svůj pragmatismus.
Kvůli přijetí dočasného nevýhodného systému by česká politická scéna neměla klesnout k obviňování ze zrady národních zájmů. Je to zbytečné a neproduktivní. Na průběhu a efektu jednání žádné obvinění vůbec nic nezmění. Tam rozhodují schopnosti politiků a diplomatů a také otázka, zda státy unie nestojí příliš tvrdě za požadavky, jež pro nás nejsou nejvítanější a nejvýhodnější.
Pokud chce nyní někdo pomoci českým zájemcům o práci v cizině, měl by slovní půtky nechat stranou a dělat něco jiného. Je třeba připravit podmínky pro co nejrychlejší odbourání těch omezení, na něž republika tváří v tvář jednotné frontě Evropské unie musela přistoupit. To je další realistický krok, který by bylo rozumné udělat.
