"Tisk byl vlastně prvním článkem společnosti, který se po listopadu 1989 osvobodil. Tím pádem se zdálo, že je všechno v pořádku, a na věci jako vztah novinářů a zaměstnavatelů se zapomínalo," nabízí vysvětlení Karel Hvížďala, zakladatel časopisu Týden.
Redakční nezávislost? Klauzule svědomí, na kterou by se mohli novináři odvolat, kdyby si mysleli, že musí pod novými šéfy měnit nebo potlačit své názory? Takové pojmy nezná ani zákon o České televizi, ani kodex a statut České televize.
Že to je problém, se ukázalo už v červnu, kdy ředitel zpravodajství Jiří Hodač nutil redakci, aby zveřejnila dvoustránkové prohlášení televizních šéfů. Šéfredaktor zpravodajství mohl buď poslechnout, nebo odmítnout s odvoláním na principy své profese. Pro druhou možnost, kterou zvolil, ale neměl žádnou psanou oporu, takže rezignoval.
"Naše zákony berou novináře jako výrobce článků, tak jako berou třeba dělníka jako výrobce cihel. Kdežto v zemích s vyspělou demokracií právo uznává, že existují novináři - to slovo české zákony neznají - a jejich profesní principy včetně nezávislosti," upozorňuje Irena Válová, která stojí v čele Syndikátu novinářů. "Je to důsledek toho, že naši politici vůbec nechápou, co jsou média a jak mají fungovat," dodává.
Mediální expert ČSSD Miloslav Kučera v úterý na okraj situace v České televizi podotkl: "Dělníci pracují, tvůrci nechť tvoří, ředitelové řídí." Novináři jsou ovšem trochu speciální "dělníci".
Kdyby se novým vydavatelem prestižního rakouského časopisu stal poradce Jörga Haidera a redaktoři pod ním odmítli pracovat, nemůže je zaměstnavatel ani přimět, aby psali podle jeho představ, ani to zaonačit tak, aby je mohl naráz propustit - nebo jen za cenu vysokého odstupného. To samozřejmě platí i pro veřejnoprávní televizi.
Statut redaktorů rakouského rozhlasu a televize ORF několikrát výslovně zaručuje svobodu výkonu povolání novináře. "A těžko si představit, že by tu novináři dostali okamžitou výpověď tak jako v České televizi," říká David Zelinger, redaktor ORF.
Novináře na Západě a jejich autonomii jistí také kolektivní smlouvy a odborové organizace. Velká většina českých žurnalistů není v odborech, ani nepracuje s kolektivní smlouvou.
Když se vloni chystal nový tiskový zákon, Miroslav Jelínek ze Syndikátu novinářů napsal: "Je tisk jen podnikatelským subjektem zřízeným k tomu, aby přinášel jeho vydavateli zisk? Je-li tomu tak, pak rozhodujícím činitelem, nositelem veškeré odpovědnosti je vydavatel a jeho oprávněním je živnostenský list.
Nebo je tisk také šiřitelem informací a tvůrcem určitých literárních a výtvarných hodnot a nositeli odpovědnosti za tyto hodnoty jsou jeho tvůrci - novináři, jimž má vydavatel i společnost vytvořit určité podmínky, aby tuto svou činnost mohli realizovat? To je podstata, z níž se odvíjí všechno ostatní." V praxi se zatím prosazuje první verze.
"Jenže v zemích, které znám, by k něčemu takovému jako v České televizi vůbec nemohlo dojít, leda snad za politického puče. Už proto, že televizní rada by byla složena z kompetentních lidí, kteří by jmenovali kompetentního ředitele," podotýká Hvíždala, který žil léta v Německu.
A dodává příklad: "Když se v roce 1994 stal šéfredaktorem Der Spiegelu Stefan Aust, redakce se bouřila, protože se bála, že změní linii časopisu. On je ale dokázal přesvědčit, protože to je kompetentní člověk." Včera oslovení znalci mediálního světa také připomněli, že ani propracovanější právní a profesní předpisy by automaticky nevyloučily, že vznikne takový spor jako v České televizi. Pokud se kromě paragrafů nezmění politická kultura a kultura jednání vůbec.
"Řešení typu 'má to být v zákoně', to je trochu inženýrská demokracie. Důležité je mravní podhoubí, z kterého zákony vyrůstají," poznamenal Jaroslav Veis, který pracuje v české sekci BBC.
