Z díla Jana Lukase (1915-2006) má sbírka PPF art v majetku 62 děl. Některá představila v létě 2006 pod širým nebem na Pražském hradě, v rámci pravidelného prázdninového výstavního cyklu Maximální fotografie (ten se však už vloni nekonal, zřejmě v rámci úspor). Tehdy byly na bytelné venkovní panely nazvětšovány a nalepeny reprodukce třinácti dvojic, třinácti volných obrazových a významových paralel – jednak černobílé záběry, které fotograf exponoval v šedesátých letech při návštěvě Pompejí, jednak třináct barevných snímků z New Yorku sedmdesátých let, kam autor s rodinou emigroval (po vcelku dramatickém útěku do Itálie).
Jan Lukas - New York, World Trade Center
Vyžilá zákoutí New York oné doby Lukasovi zřejmě připomínaly obrazy zkázy, s nimiž se předtím setkal v Pompejích. Nejsou to však práce sociálně kritické, nýbrž obecně humanistická a obrazově promyšlená civilizační zamyšlení.
Dobrý nákup
Nynější výstava v Louvru představuje Lukase v širším záběru než hradní "maxifoto", ale hlavně prostřednictvím originálních zvětšenin, tedy fotografií digitálně nereprodukovaných a tiskem nevytažených na "plachtový" formát. Paralelnost Pompejí a New Yorku je zde zcela potlačena; záběry z Pompejí scházejí, zato newyorský cyklus je zastoupen pěknou a početnou sérií, z níž však pořadatelé do letáku, který je v galerii k dispozici a z níž jsme reprodukovali tady přiložené snímky, nedali bohužel ani jednu (a to samé platí o monografii, kterou Lukasovi roku 2003 vydalo nakladatelství Torst, i to je publikace výhradně černobílá).
Vedle barevných sešlých scenérií New Yorku – včetně pohledů do výloh, což můžeme číst i jako nepřímou poctu proslulým pouličním vhledům Francouze Eugena Atgeta (1857-1927), jsou tu "bodově" zastoupena různá období Lukasovy tvorby: to ovšem již pracemi vesměs porůznu publikovanými, kupříkladu právě ve zmíněné torstovské monografii. Převažují snímky z cest (SSSR, Izrael, Itálie) a záběry americké. Lukasova československé éra je v Louvru pouze naznačena, ovšem výmluvnými díly.
Jan Lukas - New York, Wall Street (výřez)
Finančníci z PPF nakoupili od Jana Lukase vzorek natolik reprezentativní, že z něj jde sestavit kvalitní komorní výstava. To je, s ohledem na hodnotu Lukasovy dokumentaristické tvorby, předpokládatelná skutečnost. O to větším překvapením v tomto otcovsko-dceřinném výstavním diptychu je představení Heleny Lukasové (1950).
Dvě sestry a jejich krabice
Lukasová postavila soubor o dvou "kapitolách", nazvaném Memento (Pro Marcellu a Valentinu), na jednoduchém, ale nosném nápadu. "Touto sérií vstupujeme na nejisté území, a tím nemyslím jen cizí zabydlené domy. Ty to také jsou, jeden v Toskánsku a druhý v Atlantis na jihu Floridy," píše v textu k výstavě fotografický historik a kurátor Jan Mlčoch. "Vstupujeme do teritoria dvou dnes již zesnulých sester z italské rodiny, jejíž kořeny a příbuzenské vazby jsou kdesi ve středověku. A Villa La Magia u Florencie je z medicejské doby a má devadesát devět pokojů…"
Popisek k fotografii napsaný Helenou Lukasovou
Detail z fotografie Heleny Lukasové
Nejprve, v červnu 2006, Helena Lukasová fotila ve Villa La Magia, kde jedna ze sester zanechala různé předměty složené v celkem devatenácti černých krabicích. Ve dvou letech následujících exponovala v Atlantis, kde v domě druhé sestry zůstalo osm krabic. Obě sestry schraňovaly věci po předchozích generacích, ale i ze své vlastní minulosti. A popisovaly je, připojovaly k nim stručné komentáře. "Úhledným písmem psané poznámky u předmětů jsou dnes pro nás těžko srozumitelné. Nemyslím jen jejich obsah (informace, že pečlivě složený přehoz je opravdu hodně potrhaný apod.), ale stále méně patrný je jejich adresát," pokračuje Jan Mlčoch. "Sestrám přeci muselo být jasné, že přehoz již nebude k užitku, někomu však nechaly vzkaz. A nevíme, zda jsme těmi adresáty my, kteří ještě chodí po tomto světě, nebo zda si sestry psaly poznámky proto, aby někdy v budoucnu měly šanci si znova připamatovat, že uložené střevíce opravdu tlačily."
Popisek k fotografii napsaný Helenou Lukasovou
Detail z fotografie Heleny Lukasové
Znělá hra s jednoduchými nástroji
Helena Lukasová uchované předměty jednoduše, ale citlivě fotografovala, procházela také interiéry domů a snímala je, ovšem vždy výhradně v detailech, aby byla uchována intimita série (stolek, zákoutí, stěna, výjimkou je pohled do zahrady La Magii, ovšem jednou přes vystavenou obuv na parapetu, podruhé přes archivní fotografii, která připomíná minulost téže scenérie). Titulní slovo výstavy "memento" nemá v této souvislosti žádný apelativní význam – prostě vyjadřuje paměť ve smyslu vzpomínky, nikoliv důrazného požadavku (např. memento mori).
Intimitu tématu se autorce podařilo podat i v instalační podobě, ačkoliv použité výrazové prostředky tomu na první "poslech" úplně neodpovídají.
Pohled do expozice Heleny Lukasové v Ateliéru Josefa Sudka v Praze
Když uslyšíte, že jde o inkoustové tisky a že hluboké černé rámečky, do nichž jsou barevné zvětšeniny zapasovány, jsou vyrobeny z papíru, nezní to zrovna jako nástroje niternosti, jako instrumenty, které mají zprostředkovat dojem ze světa, který vyznával ruční práci a trvanlivost věcí. Ale reálné setkání s Mementem Heleny Lukasové není použitými prostředky rušeno; i proto, že například barevné podání fotografií je vytříbeně tlumené. Nic vám v zahradním domku v areálu Újezdu č. 30 nebrání v tom, abyste si četli v minulosti dvou dam ze dvou kontinentů a nechali se unášet svými vlastními vzpomínkami a projekcemi.
Z komorních výstav současných českých fotografů často odcházím s dojmem, že jsem byl účasten pouhému cvičení, jakési etudě, jíž jsem mohl být ušetřen. Počin Heleny Lukasové není z této kategorie; běží o plnohodnotnou tvůrčí výpověď, o setkání na něž se - nezapomíná.
Memento # 10 - La Magia
