Nevítají nás květinami, diví se Američané

  • 189
Co se pokazilo, ptají se američtí vojáci. Navzdory očekávání je totiž obyvatelé Iráku nevítají jako osvoboditele od diktátorského režimu Saddáma Husajna. Něco prý je špatně a sílí nebezpečí, že nakonec budou invazní jednotky v očích iráckých obyvatel představovat stejné zlo jako samotný Saddám.

"Problém je, že si spousta lidí sice přeje, aby šel Saddám od válu, ale to, co se teď v Iráku děje, se jim ani trochu nelíbí," říká Farhad, padesátiletý počítačový odborník.

Pochází z iráckého Kurdistánu, vyrostl v Bagdádu, ale od dvaceti let žije v západní Evropě.

"Podívej se na mě. Když to začalo, nepřál jsem si nic víc, než aby už šel ten zatracenej Saddám do hajzlu a já se mohl vrátit domů, do svojí země. Když teď ale vidím, jak na ni padají bomby, jak umírají ženy a děti, je mi z toho zle," říká Fahrad.

"Nejvíc ze všeho bych si teď přál, aby Američani dostali pořádnou lekci. Doufám, že je Iráčani zadupou do písku. Všechny," doplňuje.
 
Kde se stala chyba? Vzbudily Spojené státy příliš velké naděje svým přesvědčením, že válka se odbyde rychle a prakticky beze ztrát, protože se vší nejvyspělejší americkou vojenskou technikou bude hračka svrhnout irácké vedení, aniž se ublíží civilistům?

"Naše vojáky budou vítat výbuchy radosti," sliboval náměstek amerického ministerstva obrany Paul Wolfowitz. Ale na výbuších, které americké a britské jednotky v Iráku vítají ve skutečnosti, nic radostného není.
 
Režim se hroutí moc pomalu
Problém může spočívat v tom, že navzdory americkému ujišťování, že válka postupuje dobře, byť pomaleji, než se čekalo, se režim Saddáma Husajna nehroutí dost přesvědčivě.

Každý v Iráku ví, kdo je stále ještě u moci a nikdo si nemůže být jistý, jak to nakonec dopadne.
 
"Musíš si přece pamatovat, jak to bylo v roce 1991. Američani povzbudili šíity k povstání proti Saddámovi - a pak se zastavili na půl cesty, nechali Saddáma u moci a ten mohl šíitům pěkně přišlápnout krk," vzpomíná Farhad.

A tak nikdo, kdo má dost rozumu, tentokrát nepovstane - už to jednoduše nebude riskovat.

Svoji roli hraje také instinkt zakořeněný hluboko v každém člověku, který mu velí bránit zemi proti invazi, i když ta invaze přichází s přesvědčením, že to dělá pro naše dobro.

Válku rozpoutala Amerika
"Nezlob se na mě, ale pro mě nemůže být nepřítelem Irák, to je moje vlast. Nepřítelem jsou Američani, to oni tam přišli a teď zabíjejí. Jistě, Saddám nestojí za nic, udělal spoustu chyb a špatných věcí, které stály život spoustu lidí, ale Američani dělají totéž, tak v čem je rozdíl?" ptá se naštvaně Farhad.
 
"Jaký je rozdíl v tom, když ti vyvraždí rodinu Saddám, anebo když ti ji pozabíjí americká raketa? Pro ty mrtvé žádný." Ať už padají bomby odkudkoli, ať už byly rakety, které zasáhly dvě bagdádské civilní čtvrti, vypáleny omylem z americké nebo irácké strany, dopadly proto, že je v Iráku válka.

A z ní většina Iráčanů neviní Saddáma, ale Američany a Brity. Proto je nikde nevítají květiny.

,

Video