Jsme světu k smíchu za chaos a drobné špinavosti, s nimiž volíme svého prezidenta? Po posledním pokusu se ozývalo skuhrání, jakou mezinárodní ostudu jsme si zase uřízli. Faktem však je, že v cizině sledují naše volby asi se stejným nezájmem jako my ty jejich, a navíc to tam bývá často ještě horší.
A to i bez toho, že bychom se srovnávali s místy, kde si poslanci dávají rovnou do zubů.
Pokud bychom se chtěli vyrovnat například Americe, kde kultivují demokracii od roku 1775, slýchali bychom třeba i takovéhle dotazy: Byli byste pro to, aby se Klaus stal prezidentem, i kdyby vyšlo najevo, že je muslimským teroristou? A chtěli byste, aby to byl Švejnar, i kdyby se ukázalo, že má nemanželské dítě?
V tomhle na Ameriku zatím nemáme. Ale připravte se na to, že jednou dorazí tahle vybroušená technika ran pod pás i sem. Zvlášť pokud přijde přímá volba a s ní dlouhá kampaň.
V USA tomu říkají negativní kampaň. Když se volební boj vyvíjí špatně a hlavní volební stratég vydá povel „Go negative“, dějí se věci, proti nimž bylo divadlo na Hradě jen baráčnické ochotničení. Nebude marné se podívat na některé příklady, abychom ve chvíli, kdy se děsíme nad amatérskými podrazy vlastních politiků, zjistili, jak to dělají profesionálové.
Když pravda je lež
Poslední novinkou v repertoáru špinavých triků je swift boating. S básnickou licencí to lze volně přeložit jako vyklopení nebo převezení. John Kerry, který v roce 2004 kandidoval proti prezidentu Georgi Bushovi, kvůli tomu poznal, že politické vody mohou být ještě kalnější než hladina Mekongu.
Bush byl tehdy kvůli těžkým potížím v Iráku zranitelný, a přesto postavil svou kampaň na silném tvrzení: Jsem nejlepší vůdce země pro čas války. Jenže to mělo háček.
Zatímco Bush v mládí nebyl ve Vietnamu, John Kerry byl válečný hrdina ověšený medailemi. Dobrovolně se přihlásil k nebezpečné službě jako velitel rychlého člunu (Swift Boat) v deltě Mekongu. Osvědčil se tam jako statečný voják.
Bush měl problém, protože jestli někdo vypadal jako skutečný vůdce pro čas války, byl to Kerry. Jenže na rychlém člunu připlula záchrana. Republikáni zaútočili na Kerryho čelně.
Náhle vzniklo sdružení jménem Vysloužilci z rychlých člunů za pravdu, které spustilo na Kerryho ostrou palbu. Američané se dozvídali, že Bushův soupeř je v podstatě podvodník, kvůli němuž vysocí důstojníci falšovali zápisy z akcí, na nichž nikdy nebyl, jeho zranění byla jen zveličená škrábnutí a podobně. Bylo úplně jedno, že tahle tvrzení naopak vyvraceli muži z někdejší Kerryho posádky. Ač republikán, postavil se za demokrata Kerryho i nynější prezidentský kandidát John McCain a vyzval Bílý dům, aby se vším skoncoval.
Po volbách se „veteráni za pravdu“ s klidem přiznali, že s Kerrym nikdo z nich vlastně nesloužil a že když běží volební kampaň, je všechno dovoleno, protože účel světí prostředky. Faktem je, že drsným útokům demokratů čelil i Bush za to, že se údajně díky rodinným konexím vyhnul Vietnamu. Kerry to však odnesl mnohem víc. Od té doby se termín swift boating usídlil v americkém politickém žargonu jako neobyčejně nefér jednání.
McCainovo nemanželské dítě
John McCain dobře věděl, proč se Kerryho zastává. Sám si také užil Vietnamu - a sám rovněž poznal kobercový nálet negativní kampaně. Jeho osudem se roku 2000 stal push poll, nátlakový průzkum, jenž má s výzkumem veřejného mínění společné jen jméno.
Princip je velmi jednoduchý. Aktivisté obvolají tisíce domácností se zdánlivě objektivním dotazem, který však nenápadně podráží důvěryhodnost kandidáta. Něco ve stylu: Říkáte, že má vaši podporu. Ale byl byste pro něj, i kdyby surově bil ženu?
Podobně se Američanů ptali lidé s profesionálně znějícími, nezaujatými hlasy v roce 2000: „Volili byste McCaina, i kdyby se ukázalo, že zradil své druhy ve vietnamském zajetí? A kdyby se ukázalo, že jeho adoptivní dcera je jeho nemanželské dítě?“ Byli to lidé z kampaně George Bushe. Oba spolu vedli zápas o republikánskou nominaci a McCain měl víc ze hry.
Tyhle dotazy však McCainovi zlomily vaz. Takové je aspoň převládající mínění politických historiků. McCain samozřejmě své spoluvězně ve Vietnamu nezradil a „nemanželské dítě“ byla holčička adoptovaná z Bangladéše.
Kouzla s telefonem
Telefonem se vůbec dají dělat užitečné věci. Můžete třeba obvolat voliče opačného tábora a říci, že volební místnost se přemístila a volí se až zítra. Udělali to demokraté republikánům. Můžete to zařídit i tak, že jim co chvíli zvoní telefon, a oni vždy uslyší záznamník ubezpečující je o kvalitách kandidáta XY, až se naštvou a nakonec mu hlas nedají.
Můžete také zařídit, že hlas ze záznamníku, který bude obvolávat například celé čtvrti obydlené bělochy ze střední třídy, bude mít přízvuk obyvatele černošského ghetta nebo Hispánce a bude hulvátsky žádat podporu pro tu stranu, kterou chcete poškodit.
Nebo můžete vymyslet jiný trik. Jednoduše se napojíte na telefony, jimiž vaši protivníci obvolávají v nerozhodném okrsku voliče a žádají je, aby šli volit. Prostě jim obsadíte čísla, jako by jim pořád někdo volal, takže oni nemohou volat ven.
Tohle a mnoho dalších triků je popsáno v knížce Allena Raymonda Jak zmanipulovat volby: přiznání volebního operativce. Autor věděl, o čem mluví. Dostal za to pět měsíců natvrdo.
Je to vlastně prosté. Můžete využít i toho, že pomluva oběhne půl světa dřív, než si pravda stačí obout boty. Co třeba rozeslat maily s předmětem „buď opatrný, buď velmi opatrný“, a varováním, že Barack Obama je člen teroristické buňky. Přesně tohle nedávno našla spousta Američanů v mailových schránkách. Nezní vám to podobně? Pokud ne, pak jste těsně před prezidentskou volbou nedostali mail oznamující, že Livia Klausová je vlastně dcera normalizačního politika Viliama Šalgoviče. A pokud jste ho dostali: kdo si našel na internetu její rodné jméno, aby se přesvědčil, že je to nesmysl? A kdo si místo toho jen pomyslel: Vida, kdo by to byl řekl...
Fuj! Praktikoval celibát!
Negativní kampaň je celá věda. Neznamená to, že by na ní stál volební boj, který je v USA především poměřováním vizí a osobních kvalit politiků. Volební štáby se k negativní kampani uchylují ve chvíli, kdy jim teče do bot. Výzkumy i praxe však ukazují, že může být velmi úspěšná.
Někdy si však kandidáti sami naběhnou. V roce 1964 spustili demokraté Lyndona Johnsona hodně drsnou reklamu, nazvanou později „kopretinovou“: Johnson v ní vinil svého republikánského soupeře ze slabosti v televizním šotu, kde byla bezbranná malá holčička trhající kopretiny, kterou sežehne jaderný výbuch. Poselství: tohle se stane, když zvolíte toho druhého. Šot vyvolal odpor a Johnson ho musel okamžitě stáhnout.
Někdy negativní kampaň začíná nenápadně. Třeba jako když kdosi podá žalobu na kandidáta Švejnara těsně před volbami za to, že byl v dozorčí radě banky.
Negativní kampaň provází volby v USA od počátku (Andrewa Jacksona v první polovině 19. století například obvinili, že jeho manželka je prostitutka), zřejmě proto se Američané naučili dávat si i přijímat rány pod pás noblesněji a vynalézavěji, než tomu bývá třeba v české politice. Také si po boji umějí s úsměvy podat ruku tak, že vypadají skoro jako přátelé.
Občas si některé podrazy zaslouží vysloveně potlesk. Například na Floridě se traduje mýtus, že v roce 1950 jeden republikánský politik porazil demokratického senátora tím, že v rozhodujícím projevu ho „pomluvil“ mnoha cizími, neznámými slovy, která zněla děsivě, ale neznamenala nic špatného. Označil ho jako „thespiána“ a „extroverta, který praktikoval nepotismus se švagrovou“, a co horšího, „před vlastní svatbou běžně praktikoval celibát“.
No řekněte, dali byste snad takovému holomkovi hlas?
