Vasilij Nestěrenko byl už v dobách tuhého sovětského režimu považován za jednu z největších kapacit v oblasti jaderné energie. Jako ředitel jaderného institutu běloruské Akademie věd se podílel na řadě prestižních projektů.
"V sedmdesátých letech zjistili, že USA mají satelitní systém, který sleduje pohyb jaderného materiálu - plutonium pro atomové zbraně," popisuje tehdejší situaci Václav Vašků, který se o problematiku zajímá.
Sovětský svaz proto podle něj chtěl vyvinout mobilní elektrárny, které by satelity obtížněji zachytily. Rusové je navíc chtěli použít v případě válečných konfliktů. Vedením projektu byl pověřen právě Nestěrenko.
Vědec si byl rovněž vědom nebezpečí, které s sebou nese jaderná energie. Ihned po černobylské tragédii proto bil na poplach. Neprodleně kontaktoval sovětské politické špičky a žádal okamžitou evakuaci okolí elektrárny a distribuci jódových tablet, které by minimalizovaly nebezpečí onemocnění štítné žlázy. Své domovy by podle něj měly opustit statisíce lidí.
Nejvyšší sovět v čele s Michailem Gorbačovem ale jeho výzvy ignoroval. "Dělejte, jako by se nic nestalo," vzkázali mu tehdy z Moskvy. Nestěrenko však na jejich rozkazy nedal, a kudy chodil, tudy varoval. To ho nakonec stálo místo v Akademii věd a málem také život.
Stal se cílem několika neúspěšných pokusů o atentát. Nedlouho po osudném dubnu 1986 zažil vážnou dopravní nehodu a několik měsíců strávil v nemocnici. "Nepřikládal jsem tomu žádnou váhu, dokud u mě nezazvonil telefon a anonym mi neřekl, že si mám dávat pozor na to, co dělám," řekl o pár let později v jednom interview.
Koncem 80. let přišli za vyhozeným akademikem držitel Nobelovy ceny Andrej Sacharov a světoznámý šachista Anatolij Karpov. Dřívějšímu neúnavnému bojovníkovi za jadernou energii navrhli, aby založil institut na pomoc obětem Černobylu. Právě do té doby se datuje vznik nadace Belrad, která dodnes monitoruje škody, které výbuch elektrárny napáchal.
