A teď pozor, takových je u nás 77 000.
Pomalá spravedlnost není spravedlnost. Roky plynou, lidé stárnou, v duši narůstá zklamání. K čemu je vám třeba vysouzená dílna nebo pozemek, když elán a možnosti podnikat jste měli před desetiletím a teď už ne?
K čemu je vám vysouzený byt, když jste ho potřebovali, dokud děti byly malé a tržní nájemné vám vysávalo peněženku? Na co vysouzená omluva za pomluvu, když během let průtahů se vám pomlouvač smál do očí a ten stín z vás už nikdo nesejme.
Nejde o prohrané statisíce, i když by to byla zajímavá sumička, kdyby se to vynásobilo počtem případů. Smutné spíše je, co štrasburské prohry vypovídají o stavu české spravedlnosti.
Laik vidí, že jakmile veřejnost dostane možnost blíže se podívat na nějaké soudní řízení, hned zpozorujeme něco podivného. Nejen soudy vlekoucí se roky, ale také neschopnost dostat vůbec obžalované do soudní síně, rozpor mezi rozhodnutími různých instancí, různé tresty za totéž provinění. K tomu trapnost doprovázející procesy s všelijakými těmi komunistickými potentáty, bachaři, pohraničníky, agenty.
Občan si říká, proč za takového stavu věcí soudci ještě požadují se zpětnou platností své třinácté a čtrnácté platy, když má navíc rok jen dvanáct měsíců. A politici bádají, jak postavit soudy do latě, aby "cizácký" feudál k majetku nepřišel. Jestli Alois Grebeníček jednou vyhraje nad státem odškodnění za průtahy, zaviní si to stát sám.
