Historik Jiří Pernes

Historik Jiří Pernes | foto: Monika TomáškováMF DNES

Nesmiřitelní: další odlišné pohledy na Ústav pro studium totalitních režimů

  • 10
"Stačí otevřít stále nebo ještě donedávna doporučovaná, třeba i čtyřicet let stará skripta a autory bizarních marxistických formulací srovnat se jmény na dveřích příslušných kateder. Nestálo by to také za protest?" píše Jan Frank, když se podivuje nad kritikou, podle něho podivně výběrovou, vůči novému řediteli Ústavu pro studium totalitních režimů Jiřímu Pernesovi. Zcela opačný názor vůči Persenovi zastává ústřední rada PTP - ČR - Vojenské tábory nucených prací, za kterou zde hovoří Vladimír Lopaťuk.

Ústav pro studium totality: nastal čas přehodit výhybku


Změnu v čele Ústavu pro studium totalitních režimů kvůli nástupu jeho nového ředitele Jiřího Pernese provází již řadu týdnů "neklid". Pernes nepotěšil moc novináře a ještě méně některé členy rady ústavu, kteří se rozhodli ji demonstrativně na protest proti Pernesovi opustit.

Jen pro úplnost: pro některé je hlavním uváděným hlavním důvodem to, že se Pernesův podpis objevuje pod několika texty velebícími historické triumfy dělnické třídy a chvíli dělal VUML. Nádavkem je mu předhazována neznalost angličtiny obsažená v podmínkách konkurzu na ředitele ústavu a je tu i obvinění z plagiátorství. Pro jiné je nepřijatelný kvůli údajné politické tlačence - asi ne "zprava". Všechny oponenty, mezi nimi i lidi zvučných jmen v čele se spisovatelem Jiřím Grušou, spojuje přání, aby Pernes odešel a jeho funkce se ujal někdo jiný, "nezávislý", nejlépe bez podobných stigmatizujících epizod z doby před rokem 1989, nebo v ní zůstal bývalý ředitel Pavel Žáček.

Trpké plody selhání romantiků

Ústav je teoreticky nestranným pracovištěm specializujícím se výhradně na totality dvacátého století v Československu, vcelku pochopitelně zvláště na komunismus. Na tom by vzhledem k existenci neprobádaných hlubin tzv. Archivu bezpečnostních složek, klíčové základny ústavu, nebylo nic divného: nechť má studium zajímavého materiálu a přístup veřejnosti k němu systém a je v rukou kompetentních specialistů uvědomujících si, s jakými informacemi mají tu čest.

Bývalý ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) Pavel Žáček.

Bývalý ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) Pavel Žáček.

Problém je v tom, že ústav nemá zakotvení standardní akademické, nýbrž politické, totalita má tak jakoby historickou exkluzivitu danou potřebou vyrovnání se s minulostí. Tu v roce 2007 legislativně formulovala pravostředová parlamentní většina.

Není zarážející ani pobuřující, že se k ústavu stočily zraky a naděje mnoha lidí, kteří si to s bývalým režimem - každý podle svých potřeb -chtějí tak trochu vyřídit. V těchto řadách se najdou čistí idealisté i zahořklí radikálové. Sám první ředitel ústavu Pavel Žáček, jak známo zároveň hlavní hybatel kampaně za jeho vznik, se nechutí ke komunismu a touhou po společenské katarzi ani netajil. Pak přišly první excesy, jejichž vrcholem bylo zveřejnění údajného udavačství Milana Kundery v Respektu, konflikty pracovníků ústavu, zpozornění veřejnosti i rady ústavu, a nakonec Žáčkova nedávná prohra v prvním řádném konkurzu na místo ředitele ústavu.

Respekt, který vyšel 13. října 2008. Milan Kundera v podání Pavla Reisenauera.

Respekt, který vyšel 13. října 2008. Milan Kundera v podání Pavla Reisenauera.

Zákon, nebo spontaneita?

Volba Pernese je zpětný chod směrem k naplnění čistě badatelského poslání ústavu, musí-li již existovat. Ke kádrovým výtkám. Nikdo nad Pernesovým VUMLem nejásá, ale jednak to není z dobrých důvodů v rozporu se zákonem a jednak se ukazuje, že druhý extrém, Žáčkovi romantici, v podstatě selhal a pověstného ducha zákona o ústavu nevystihl. Obecný formát podobných ústavů nemá být kolbištěm pro utkvělé pojetí vyrovnání s minulostí opírajícím se o kolektivistickou politickou berlu, a konkrétně u nás pro některé vytouženým pokračováním listopadu 1989.

Mimochodem: ví pan Gruša a další, kdo všechno učí na českých vysokých školách dějiny? Stačí otevřít stále nebo ještě donedávna doporučovaná, třeba i čtyřicet let stará skripta a autory bizarních marxistických formulací srovnat se jmény na dveřích příslušných kateder. Nestálo by to také za protest?

Bývalý diplomat Jiří Gruša

Bývalý diplomat Jiří Gruša

Jestli zkušený autor Pernes nabídne ukázněnou vizi, ústav pod ním rezignuje na politiku a přestaneme o něm slýchat ve skandalistních souvislostech, vznikne paradoxní oblouk vracející diskusi o ústavu před rok 2007. Neznamená totiž žádoucí neutralita ústavu, tedy vlastně Pernesově specializaci blízká muzeálnost, vlastně to, že zákon o něm - de facto dílo na zakázku pro určitou skupinu lidí a schválený nepřesvědčivou většinou - vybízející hlavně k politickým rvačkám, je zbytečný? Na co další zákon? To není možné systémové studium totality integrovat do škol nebo vědeckých institucí a ponechat mu větší spontaneitu? Musí je opravdu garantovat další chytrá hlava?

Duchaplným testem toho, jak hluboce lobbisté a aktivističtí příznivci ústavu věřili už při jeho vzniku v neutralistní literu zákona, bude sledovat, zda budou i nadále trvat na tom, že by to bez ústavu nešlo.
Jan Frank (nar. 1977), pracovník v neziskovém sektoru

x x x

Jiří Pernes je na tu funkci prostě nevhodný člověk

Zákonem č. 181/2007 Sb. byly naplněny naše naděje, naděje všech těch, kdo v padesátých letech minulého století byli posláni pod kamufláží základní vojenské služby do vojenských táborů nucených prací.

Ústav pro studium totalitních režimů až dosud pracoval podle našeho přesvědčení pod vedením Pavla Žáčka velmi dobře a splňoval naše naděje. Odhaloval pravdu minulosti, té minulosti, která pro některé naše historiky je dobou už tak dávnou a nedůležitou, že nestojí za to se její tematikou zabývat buď vůbec nebo ji odbývat jen povrchně, bez potřebné heuristické práce, bez hloubkového a analytického využití výsledků práce, dosahovaných právě Ústavem pro studium totalitních režimů, a bohužel také i bez snahy o vytvoření syntézy, naší veřejnosti dnes tolik potřebné. A dvojnásobně bohužel i bez snahy o odstranění falešných představ o vojenských táborech nucených prací a o lidech v nich, pétépácích, černých baronech, představ cynicky vytvářených pro pobavení obecenstva. Otevření minulosti, ze kterého může těžit široká veřejnost, tak jak to dělal Ústav pro studium totalitních režimů pod vedením Pavla Žáčka, musí dál pokračovat, naše společnost to nutně potřebuje.

Jsme občané republiky Masarykovy

Nejmladším z nás je dnes kolem osmdesáti let, hlásíme se k odkazu první republiky, republiky Masarykovy, a považujeme se za její občany. Tak jako pro Masaryka byla česká otázka především otázkou mravní, je jí pro nás i dnes. Základem této mravnosti je pravda. Pravda, která vítězí, která ovšem může ve společnosti vítězit jen tehdy, jestliže je přístup k ní otevřen širokým vrstvám této společnosti.

Předsedkyně Konfederace politických vězňů Naděžda Kavalírová s vyznamenáním od prezidenta Václava Klause. (28. října 2006)

Předsedkyně Konfederace politických vězňů Naděžda Kavalírová s vyznamenáním od prezidenta Václava Klause. (28. října 2006)

Pro moderní demokratickou společnost je samozřejmou, charakteristickou a přímo imanentní zásadou zásada informační otevřenosti, která dovoluje co největšímu počtu jejích občanů těžit z výsledků informační revoluce a využívat technický pokrok informačního věku. Společnosti 21. století budou informačními společnostmi, založenými na široce sdílených vědomostech. Pro nezbytné mravní kvality tohoto poznání, technickým pokrokem umožněného, je ovšem naprosto nutné, aby toto poznání vycházelo především z historického mravního základu, jak zde existoval ještě před jeho narušením dvěma totalitními režimy. Hlavní zkázu způsobil ten druhý z nich, vytvářený našimi spoluobčany, mluvícími týmž mateřským jazykem jako my a čerpajícími své poznání z večerních univerzit ideologie občanům Masarykovy republiky naprosto cizí.

Alexej Čepička

Alexej Čepička

Srovnávání nesrovnatelného

Je evidentní, že absolvent Večerní univerzity marxismu-leninismu, vyzbrojený tímto vědeckým světovým názorem, nemůže přispět k poznání pravdy. V předmluvě ke knize "Alexej Čepička. Šedá eminence rudého režimu", nakladatelství Brána, Praha 2008, autoři Jiří Pernes, Jaroslav Pospíšil, Antonín Lukáš se na straně 7 píší: "Málokteré historické osobnosti se stane, aby ji lidé pokládali za jeden ze symbolů doby, v níž žila a vyvíjela činnost. JUDr. Alexeji Čepičkovi se to podařilo. Nejen zásluhou spisovatelů, kteří o něm psali ve svých knihách a z nichž někteří dokonce jeho jméno použili v jejich názvu, jako například Miloslav Švandrlík, který své knize dal titul Černí baroni aneb sloužili jsme za Čepičky, či Josef Škvorecký, který jej udělal jednou z postav svého románu Tankový prapor." Už samotný fakt, že autoři staví do jedné řady Švandrlíka, jehož kniha má minusovou vypovídací hodnotu, se Škvoreckým, schopnost poznat pravdu vylučuje.

Josef Škvorecký

Josef Škvorecký

V souvislosti s hlavním tématem Švandrlíkovy knihy se nabízí jedna otázka na adresu autorů. Patří do životopisu Alexeje Čepičky, jednoho z hlavních tvůrců vojenských táborů nucených prací (začal je tvořit ovšem už generál Ludvík Svoboda jako tehdejší ministr národní obrany) také ti, kteří v nich našli smrt? Podle našich zjištění jich bylo kolem 140 (vzhledem ke komunistickému utajování lze těžko zjistit přesný počet). To v knize, na níž se podílel i Jiří Pernes, nenajdeme. Možná se řídil moudrostí spisovatele Švandrlíka, který v medailonu natočeném v sérii GEN (Galerie elity národa) Českou televizí na toto téma prohlásil: "No, ale on to žádný holokaust nebyl".

DVD Černí baroniZe seriálu Černí baroniZe seriálu Černí baroniZe seriálu Černí baroniObálka ke knize Černí baroni

To jsou vážně tak naivní?

V předmluvě zmíněné knihy se rovněž píše toto: "Název, který tato kniha nese, není zcela přesný, ani příliš výstižný. Vznikal v době, kdy jsme o vydání knihy teprve uvažovali a jednali o něm s Nakladatelstvím BRÁNA, kdy jsme Čepičkův životopis znali jen v hrubých obrysech slovníkového hesla. Nyní, když jsme rukopis dokončili a máme jej odevzdat, už víme, že Alexej Čepička byl vším jiným, jen ne šedou eminencí rudého režimu, s jehož existencí spojil svůj osud. Šedá eminence stojí v pozadí, neupozorňuje na sebe, ze zákulisí popotahuje nitkami dějin a organizuje životy jiných. To Alexej Čepička nedělal. … Jenže to už na změnu názvu knihy bylo pozdě; výtvarný návrh obálky je hotov, čtenáři jej obdrželi v edičních plánech nakladatelství na příští období a mají jej v paměti při rozhodování o tom, který titul si koupí."

Chtělo by se říct: Sancta simplicitas, ale jsou autoři opravdu tak naivní? Co když je to jejich normální způsob práce a příště nám budou a la these prezentovat něco podobného?

Setkání členů Svazu PTP

Setkání členů Svazu PTP

Děkujeme, odejděte!

Požadujeme, aby byl z vedení Ústavu pro studium totalitních režimů odvolán pan Jiří Pernes, aby z Rady Ústavu pro studium totalitních režimů byla odvolána paní Petruška Šustrová, pan děkan Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze PhDr. Michal Stehlík, Ph.D. a pan rektor Masarykovy univerzity v Brně prof. PhDr. Petr Fiala, PhD., LL.M. Dále žádáme, aby po této rekonstrukci Rady a po uskutečnění nového výběrového řízení byli požádáni o návrat do vědecké rady ÚSTR ti její členové, kteří jej opustili na protest proti zvolení Jiřího Pernese do vedení ústavu.

Rektor Masarykovy univerzity v Brně Petr Fiala při on-line rozhovoru

Rektor Masarykovy univerzity v Brně Petr Fiala při on-line rozhovoru

Je třeba, aby občané tohoto státu byli o všem, co se kolem nich odehrává a odehrávalo v minulosti, dobře informováni. Bez toho není možná stabilita společnosti a její důvěra v politický systém. Jen tak může být ÚSTR politickým pracovištěm. A tím také ze zákona má být, ovšem nikoliv ve smyslu prospěšnosti a užitečnosti podle výkladu jednotlivých politických stran, nýbrž ve významu prospěšnosti a užitečnosti pro polis, tedy pro obec, pro společnost jako celek. V požadavcích na mravnost se vraťme ještě dál než k Masarykovi, především musí platit zákon, poučme se proto v římském právu. Požadavek odpůrců Pavla Žáčka na vytvoření z ÚSTR badatelského a akademického pracoviště znamená postupovat in fraudem legis, tedy obcházet zákon, dodržovat literu zákona, ale jednat proti jeho smyslu, s úmyslem nebo cílem zákon obejít. Platit naopak musí dura lex, sed lex. Tedy: Tvrdý zákon, ale zákon.

Za Ústřední radu Svazu PTP ČR předseda Ústřední rady Vladimír Lopaťuk

(Titulek a mezititulky jsou redakční)

Historik Jiří Pernes

Historik Jiří Pernes

Nejlepší videa na Revue