Měli bychom příště chodit k lékaři jako do obchodu s přesně oddělenými regály - zde je zboží z veřejného pojištění (bezplatné), naproti zboží ostatní (placené). Soud však nevyřešil za politiky bolavější problém: jak nabitý ten regál s bezplatnou péčí má být a co si smíme vybrat a koupit z regálu "de luxe".
Politici zatím zařídili, že si u zubaře smíme koupit lepší plomby a v lékárnách lepší léky. Zato v nemocnici nesmíme na přikoupení lepší protézy ani pomyslet. Buď nám ji lékař předepíše, nebo nepředepíše. Když nepředepíše... oželíme ji, nebo šikovně podstrčíme obálčičku. Tak se pokoutně, po socialisticku, obchází fakt, že všechno pro všechny není a nebude.
Proč? Proč jsme v zubařském křesle svobodní, a v nemocnici se z nás stává nesvéprávný člověk? Proč nesmíme utratit za své zdraví víc, než je ochotno zaplatit veřejné pojištění? Otázky patří politikům. Většina, hlavně ta s myslí nalevo, tu nesvéprávnost pořád hájí.
Své přesvědčení založili na nedůvěře v mravní integritu lékařů a v neschopnost pacientů vybrat si. Kdyby prý bylo možné přikoupit si lepší oční náhradu, lékaři by ji vnutili každému, aby "kasírovali".
Každý by podlehl, neb lékař je halt lékař! Bohatec by si ji koupil z kapesného, chudý by se zadlužil anebo v horším případě by na něj vždy zbyla jen ta obyčejná - diagnóza nediagnóza.
Zdánlivě chrání rovnost chudých a bohatých před lékařem. Upírají však svobodnému člověku nejvlastnější právo - investovat úspory do nejcennějšího, co má. Příklad? Zdatný osmdesátník touží stále lyžovat.
Diagnóza: standardní kloub. Jeho touha: luxusní kloub. Ačkoli si pro případ léta odkládal korunku ke korunce, má smůlu. Stát mu takovou útratu nedovolí. Přitom každá koruna navíc by se zadluženému zdravotnictví určitě hodila. A lidem více svobody v rozhodování o vlastním zdraví nepochybně patří.
