Ve vzduchu jsou přitom stále nezodpovězené otázky.
Premiér říká, že mu půjčil strýc. Ten však po pár dnech připustil, že tolik peněz neměl. Říká, že si půjčil on sám, aby mohl dále půjčit Stanislavu Grossovi. Prý mu půjčili příbuzní z ciziny, potom zase říká, že to byli příbuzní, ale nebyli z ciziny. Kdo to tedy byl?
Gross místo několika jasných odpovědí říká, že chce náš list za zájem o financování jeho bytu žalovat. Přesný důvod zatím nesdělil. Zdůrazňuje ale, že si i s náhradami, které pobíral jako předseda poslaneckého klubu, vydělal víc, než kolik pro MF DNES spočítali auditoři.
Proto podle něj není na místě otázka, zda jeho výdaje odpovídaly příjmům a zda jeho výdělky pokryly i náklady na stavbu bazénu v bytě a na další vybavení.
Pomiňme nyní spornou otázku, zda jsou poslanecké náhrady tím pravým, z čeho by si politici měli šetřit na byt. Podstatnější je premiérova nepřiměřená reakce na zájem o pozadí nákupu jeho bytu.
Náš list několikrát Stanislavu Grossovi položil všechny otázky, které se týkají půjčky od strýce i dalších nákladů na byt a jeho úpravy. Jenže premiér na ně vytrvale odmítá odpovědět.
Ministerský předseda by asi měl vědět, že jasné a průhledné finanční záležitosti vrcholných představitelů země patří k západnímu politickému standardu. Stejně tak by mohl tušit, že je prací médií a novinářů, aby se v zájmu svých čtenářů, tedy voličů a daňových poplatníků, ptali politiků i na takové věci, které nemusí být vždycky příjemné.
Nikoli proto, že by měli politika jako oblíbený terč. Ani proto, že by je nějak obzvlášť zajímal životní standard premiéra a jeho rodiny. Ve skutečnosti jde o veřejnou kontrolu toho, zda politici nemají nejasné příjmy od veřejnosti neznámých lidí či firem, a zda tedy nemohou být ve svém rozhodování ovlivněni i jinými zájmy, než je blaho jejich voličů.
Proto by bylo mnohem rozumnější, kdyby premiér jednoduše objasnil původ všech peněz na své bydlení, namísto toho, aby se vyhýbal odpovědím a mluvil o žalobách.
