O našich lidovcích se má obecně za to, že jde o stranu, která se opravdu drží jediné zásady - být vždy "u toho". Neznamená to, že by se skládala ze samých aktivistů. Naopak: být u toho pro ni znamená být u moci a držet funkce. Během své devadesátileté historie lidovci prakticky nikdy nestáli mimo struktury zákonodárné, popřípadě i výkonné moci. V polistopadové éře pak nebyli ve vládě pouze v době opoziční smlouvy mezi Zemanem a Klausem. A to tehdy jejich vládní zdrženlivost nebyla způsobena programovou neshodou s možným koaličním partnerem, nýbrž politickým amatérismem tehdejšího předsedy Unie svobody. Co je to vůbec za lidi, kteří už několik generací vstupují do politiky s jediným cílem - být u moci?
Vždy připraveni
Dnešní čeští lidovci si říkají křesťanští demokraté. Ne zrovna právem, byť jejich strana má v programu i některé křesťansko-demokratické myšlenky.
Evropské křesťanské demokracie lpí na tom, že jsou stranami všelidovými. V základech svých programů nesou myšlenky schopné oslovit všechny společenské vrstvy. Kupříkladu srovnáme-li programy obou německých všelidových stran, křesťanské a sociální demokracie, zjistíme, že jejich programy staví na obdobných základech. Politika obou má stejné směřování a stejný cíl - svobodnou existenci člověka. Nasnadě je otázka, čím se od sebe liší. Především mírou důvěry v člověka a jeho ochotou volit za sebe sama odpovědnou existenci. Socialisté tradičně sdílejí přesvědčení, že lidé, pokud jim společnost nezaručí určitou míru sociálních jistot, se snadněji zřeknou údělu žít svobodně, zatímco křesťanští demokraté víru v lidské odhodlání žít jako svobodná bytost sdílí daleko silněji.
Tuzemští lidovci všelidovou stranou rozhodně nejsou. A nikdy o to ani neusilovali. Abychom to vyložili v souvislostech, musíme do historie.
Koho vláda, toho víra
V roce 1523 skončil koncil v Tridentu a spolu s ním všechny naděje na reformování a demokratizaci katolické církve. Snažení generací reformátorů vyšlo v rámci katolické církve naprázdno. Tridentský koncil zahájil mohutnou rekatolizaci Evropy. Výlučně však v duchu mocenských zájmů katolické církve. Už druhá polovina 16. století se v Evropě vyznačuje "bojem za pravou víru". Začíná tak více než jedno století dlouhé období náboženských válek, z nichž ta nejkrvavější byla válka třicetiletá.
Německý katolický teolog Hans Küng (v knize Malé dějiny katolické církve, česky vyšla v roce 2005) dobu po tridentském koncilu hodnotí ještě přísněji: "Cestu z pekla válek neukázalo náboženství. Náboženský spor o jedinou pravdu byl naopak ve třicetileté válce jedním z hlavních faktorů. A mír bylo možné uzavřít, až když se k víře přestalo přihlížet. Křesťanství prokázalo, že není schopné zajistit mír. Tím ztratilo zásadně na věrohodnosti, a tak teď čím dál tím méně vytváří onen někdejší náboženský, kulturní, politický a společenský svorník Evropy..."
Šok z důsledků třicetileté války byl tak ohromný, že se státy nakonec na určité náboženské toleranci dohodly. Zrodila se zásada: koho vláda, toho víra. Víra se stala součástí státní ideologie. Vznikla jednota oltáře a trůnu. Nešlo o východisko směřující k větší náboženské toleranci. Náboženská netolerance se naopak utužila, avšak vždy v rámci konkrétního státu.
Odpovědí bylo osvícenství, rostoucí nevěrectví a ateismus.
Tohle se nerýmuje
V úvodu politického programu západoevropských křesťanských demokratů zpravidla nacházíme následující východisko:
Pro nás je člověk stvořen k obrazu Božímu. Z křesťanského obrazu člověka vyplývá, že se hlásíme k jeho nedotknutelné důstojnosti. Důstojnost lidí je rovná, nezávislá na pohlaví, barvě kůže, národnosti, věku, na náboženském a politickém přesvědčení, na jakémkoli omezení, zdravotním stavu a výkonnosti, na úspěchu nebo neúspěchu a na názoru druhých. Ctíme každého člověka jako jedinečnou a neopakovatelnou bytost ve všech jeho fázích života. Důstojnost člověka - také nenarozeného a umírajícího - je nedotknutelná. Z důstojnosti člověka vyrůstá jeho právo na svobodný rozvoj vlastní osobnosti a současně jeho odpovědnost vůči svým bližním...
Nabízí se přirozeně otázka, jak takovéhle programové východisko mohlo korespondovat s pojetím katolické víry, které upevnil koncil v Tridentu a jež bylo prosazováno až do 60. let minulého století, tedy až do II. vatikánského koncilu?
Odpověď je nasnadě: Nijak.
Jiné světy
A přece není katolicismus jako katolicismus. Zatímco český katolicismus má dodnes mnoho společného s oním starorakouským, s jeho vazbou na trůn, s jeho vrchnostenským pojetím, kupříkladu polský katolicismus je jeho pravým opakem. Svoji roli tu sehrály jiné dějiny: zatímco rakouský, potažmo český klérus byl součástí mocenských struktur, a to až do samého konce rakousko-uherského mocnářství, polští klerici a biskupové stáli na straně utlačovaného polského národa nejen v době rozdělení Polska, nýbrž i v čase okupace za druhé světové války i v časech komunistické nadvlády.
I německému katolicismu mají čeští katolíci co závidět. V 19. století se hroutí spojení oltáře a trůnu. Evropské národy se emancipují, nejen z hlediska národnostního, nýbrž též občanského.
Společnosti se demokratizují. Samozřejmostí začíná být požadavek na náboženskou svobodu. Papež Pius IX. to odmítá - v roce 1870, na I. vatikánskému koncilu, si nechá odhlasovat dogma o své neomylnosti. Německý kancléř Otto von Bismarck na snahu papeže reaguje - i pod vlivem koaličních liberálů v říšské vládě - vyhlášením kulturního boje s náboženstvím a císař Vilém 9. března 1874 před říšským sněmem pronáší: "My, Vilém, z Boží milosti pruský král, ve jménu říšského sněmu nařizujeme: Osvědčení o narození, svatbě a úmrtí s okamžitou platností začnou vydávat státem pověření úředníci, stejně jako zapisovat do příslušných registrů. Kněží, kteří uzavřou sňatek, aniž tento je předtím uzavřen před příslušným státním úřadem, budou potrestáni pokutou anebo vězením."
Bismarckův kulturní boj pokračoval převedením dozoru nad školami na stát a stanovením povinnosti příslušného státního úředníka informovat o zamýšleném obsazení konkrétní fary. Pius IX. reagoval vyhlášením, že všechny Bismarckovy zákony jsou nicotné. Každému katolíkovi, který by je chtěl dodržovat, vzkázal, že se může považovat za exkomunikovaného.
Tento souboj v Německu paradoxně vyvolal vzedmutou vlnu občanské neposlušnosti. Kněží byli odsuzováni k pokutám či do vězení a katoličtí laici demonstrativně dávali najevo sounáležitost s "pronásledovanou" církví. Pořádali sbírky na pokuty, k nimž byli kněží odsuzováni, protestovali na ulicích, vykupovali v dražbách zabavený církevní mobiliář.
Od té doby jsou nedílnou součástí německého katolicismu občanská sdružení nezabývající se výhradně otázkami náboženství, nýbrž zaměřující se i na sociální práci, poradenství v rodinném životě, na péči o nemohoucí a podobně. Aktivismus katolických laiků je tradičně solí v očích bavorskému kléru. Zato porýnští katoličtí laici byli právě autory moderního pojetí křesťanské demokracie a sociálně tržního státu.
Je zřejmé, že jak polský, tak německý politický katolicismus měly z čeho duchovně čerpat a na čem stavět. Není tedy náhoda, že křesťanská demokracie má tak silné zázemí v zemi, která vzdor tomu přinesla dvě sekularizovaná náboženství, komunismus a nacismus.
Německá katolická občanská společnost dokázala nabídnout politickému světu takové osobnosti, jakou byl Konrad Adenauer. Jeho politická kariéra po druhé světové válce byla logickým završením jeho působení už ve 20. a 30. letech, kdy byl nacisty v Kolíně nad Rýnem hanlivě označován za "bílého Žida".
Stejně nepřekvapí, že v polském komunistickém parlamentu pravidelně zasedali poslanci za katolické hnutí Znak, přičemž nejznámější z nich, Tadeusz Mazowiecki, se roku 1968 zastal pronásledovaných polských studentů a intelektuálů židovského původu, otevřeně protestoval proti okupaci Československa. Byl i hlavním poradcem Lecha Walesy během stávky gdaňských dokařů v roce 1980. Svoji dráhu katolického politika v době komunistického útlaku završil v roce 1989, kdy se stal prvním polským nekomunistickým předsedou vlády.
Musíme se vsáknout
Když papež Lev XIII. vydal v roce 1892 encykliku Rerum novarum, v níž poprvé v dějinách katolická církev oficiálně přiznala, že existuje něco jako sociální otázka a že je hodna pozornosti i v církvi, vlak už byl dávno na trati. Naléhavost řešení sociální otázky lidí bez práce, vyvolané rozvíjejícím se kapitalismem, rozpoznali dávno předtím evropští socialisté.
Spolu se vznikem Československé republiky vznikla i strana lidová, pokračovatelka rakouských křesťanských sociálů. Mohla nabídnout politický program, který by jí dal šanci rozvinout se jako všelidová strana. Neudělala to z jednoduchého důvodu: český katolicismus byl natolik zdiskreditován kolaborací s habsburským trůnem, hlavně však v době první světové války, že by taková nabídka od katolické strany působila nedůvěryhodně i směšně. Předseda Jan Šrámek proto volil taktiku postupného vsakování do politické scény. Přirozeně, že vsakování se nemohlo obejít bez oportunismu. Šrámek postup zdůvodňoval tím, že ke křesťanství a zejména katolictví se sice hlásí vysoké procento obyvatelstva, avšak v politickém zápase „se můžeme spoléhat jen na železnou menšinu".
Toto Šrámkovo politické poselství platí pro lidovce dodnes. Vymlouvají se na nevlídnost společenského prostředí, v němž působí, a spoléhají se pouze na své tvrdé voličské jádro, které partaji umožňuje dostat se do parlamentu a sehrávat tam roli jazýčku na vahách. Programově se lidovci soustřeďují na jednotlivosti, zejména takové, jež tomu voličskému jádru konvenují. Jsou jimi nedotknutelnost instituce manželství, ochrana před cizími kulturními vlivy, odmítání potratů a registrovaného partnerství a dalších volnomyšlenkářských "výmyslů".
Omezenost a chytráctví
Po roce 1948 lidovci byli jedinou nekomunistickou stranou, která přežila komunistický puč a stala se součástí komunistických mocenských struktur. Přirozeně se vykoupila tím, že uvnitř sebe sama provedla čistky.
Zato docela "plavně", bez větších vnitřních otřesů (s výjimkou odstranění politicky zkorumpované stranické špičky), prošla rokem 1989, aby se zapojila do budování obnovené české demokracie. Až na neúspěšný pokus předsedy Josefa Luxe, který se Klausovu liberálnímu kapitalismu pokoušel kontrovat západoevropským křesťansko-demokratickým pojetím sociálně tržní ekonomiky a jenž s tímto konceptem neuspěl nejen na otevřené politické scéně, ale ani mezi lidoveckými straníky, byl příspěvek této partaje na obnově české demokracie více než skromný.
Luxův politický koncept lidovci neodmítli ani tak obsahově; floskule o sociálně tržním hospodářství a křesťanské sociální nauce omílají dodnes. Jenže Luxův plán byl na lidovecké poměry příliš ambiciózní. Přesahoval jejich duchovní i politické obzory. Tak jako totiž jednotlivci zpravidla nejsou schopni překročit svůj vlastní stín, tak toho vesměs nejsou schopny ani politické strany. Lžikněz Plojhar, nástupce Jana Šrámka v čele lidovecké partaje v roce 1948, je stejně nedílnou součástí její historie jako zatím předseda poslední - tragikomický Jiří Čunek. Oba v sobě ztělesňují cosi, co je této straně vlastní - omezenost a chytráctví.
Partaj pro určitou skupinu Tuzemští lidovci všelidovou stranou rozhodně nejsou. A nikdy o to ani neusilovali. Lux se vymykal Luxův plán byl na lidovecké poměry příliš ambiciózní. Přesahoval jejich duchovní i politické obzory.
