Ludvík Armbruster, jezuita

Ludvík Armbruster, jezuita | foto: Jan Zátorský, MAFRA

Neortodoxní katolík, jezuita Ludvík Armbruster, má co říct

  • 3
O setkání s pozoruhodnými lidmi, o své téměř půlstoletí japonské zkušenosti nebo o dilematech jak kulturních, tak náboženských poutavě vypráví jezuita Ludvík Armbruster v knižním rozhovoru, který s ním vyšel pod názvem Tokijské květy.

Jezuité patří už od svého založení k těm řádům, jejichž členové díky svému vzdělání a četným misijním aktivitám často přicházeli do kontaktů s jinými kulturami. Z těch českých zmiňme Karla Slavíčka (1678–1735) působícího v Číně nebo Samuela Fritze (1654–1725), který žil mezi Indiány v Jižní Americe. Asi nejvýznamnějším českým pokračovatelem této tradice je dnes, vedle nedávno zesnulého Tomáše Špidlíka, Ludvík Armbruster (1928), který prožil osmačtyařicet let v Japonsku a jehož pozoruhodný knižní rozhovor, vedený Alešem Palánem, vydalo Karmelitánské nakladatelství.

Ludvík Armbruster, děkan Teologické fakulty University Karlovy; duben 2006

Vědomost a hřích

Armbruster v knize popisuje svůj život: od dětství prožitého v Praze (jako často nemocné dítě prý měl přezdívku Cholera morbus) přes vstup do jezuitského řádu, vyhoštění  z Československa roku 1950, studia v Římě a v Německu, pobývání v Japonsku až po návrat do Čech po roce 1989, kdy se po odchodu kontroverzního děkana V. Wolfa podílel na obnovení Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy. Líčí své kontakty či setkání s lidmi jako byli význační němečtí filozofové T. W. Adorno a Max Horkheimer, jejichž seminář ve Frankfurtu navštěvoval, nebo s Pedrem Arrupem, dlouholetým generálním představeným jezuitů; nevyhýbá se ovšem ani zkušenostem s českými kněžími usvědčenými ze spolupráce s StB.

O knize

Tokijské květy

Ludvík Armbruster v rozhovoru s Alešem Palánem
Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří a Praha 2011
321 stran, doporučená cena 349 korun.

Obálka knihy Tokijské květy

Názory, které jezuita s mnoha mezinárodními zkušenostmi v knižním interview prezentuje, přitom místy působí neortodoxně: oficiální katolické odmítání jiné než přirozené antikoncepce pragmaticky zdůvodňuje tím, že „kdyby dnes papež napsal, že je kondom v pořádku, bude mít zítra rozkol v církvi“ (jinak by to už možná udělal). Na mnoha místech Armbruster ukazuje, jak volně se dá nakládat s nařízeními přicházejícími z Vatikánu: když během noviciátu dostali příkaz, že se směli v moři koupat jen dvakrát denně, pokyn splnili tak, že se koupali celé dopoledne, pak byl oběd, a pak celé odpoledne (takže opravdu dvakrát).

Ludvík Armbruster stojící čtvrtý zprava - na výletě do města Kamakura s bohoslovci tokijského diecézního semináře, v pozadí šintoistický chrám. Reprodukce z knihy Tokijské květy.

K závažnějšímu tématu se Armbruster dostává při úvahách o svátosti zpovědi: důležité je podle něj zvážit, zdali je penitent (ten, kdo se zpovídá) vůbec schopný ve své životní situaci uvést v praxi to, co se od něj vyžaduje. Dokud si dotyčný myslel, že jedná správně, hřešil z nevědomosti. Pokud se však dozví pravdu, a přesto své chování nedokáže změnit, je na tom mnohem hůře než předtím, a odpovědnost pak padá především na zpovědníka (proto Armbruster kritizuje ty, kteří tvrdí, že kněz by měl hříšníka za všech okolností „řádně instruovat“). 

Co je to za sektu, to katolictví?!

 Pro mne nejzajímavější byly jednoznačně partie zabývající Japonskem. V tomto ohledu Armbruster kritizuje celkový současný způsob misií, které se podle něj jakoby stále pojímají ve znamení kolonialismu. V katolické církvi se sice hovoří o „inkulturaci“, avšak jsou to podle něj více programy a slova než skutečnost. Za všechny západní jezuity působící v Japonsku sebekriticky doznává: „Domorodé japonské kněze jsme vychovali tak, že se z nich stali cizinci ve vlastní zemi“ - namísto toho, aby se křesťanství snažili „přeložit“ do jejich místní domorodé kultury. Sám Armbruster ovšem do tajů japonské kultury, historie i kultury pronikl velmi hluboko, dokonale si osvojil jazyk, vyučoval na tamní jezuitské Sophia University a navázal mnohá přátelství. S úctou a obdivem v knize mluví třeba o japonské poezii, vznikající v rámci strohých pravidel, která ovšem Japoncům otevírají „neomezený prostor vnitřní svobody“. Oceňuje i to, že v japonské básni to nejdůležitější zůstává vždy nevyslovené, což má i křesťanskému misionáři připomínat, že „Boží slovo v lidských ústech je tajemstvím, jehož hloubku nikdo nedokáže vyčerpat“.

Ludvík Armbruster přednáší v polovině osmdesátých let v japonské Fukušimě na filosofickém kongresu; reprodukce z knihy Tokijské květy

Přitom si Armbruster udržuje zdravě skeptický a vyvážený postoj: konstatuje, že opravdových věřících buddhistů je v Japonsku méně než u nás horlivých katolíků. Poukazuje na symetrický vztah při hledání „exotické“ spirituality. Japonci prý po návratu z Evropy japonským jezuitům říkají: „Co nám to tady vyprávíte? Vždyť v Evropě už na to nikdo nevěří“ – podobné zklamání ovšem zažije i Evropan, který se doma seznámil se zenovým buddhismem a je jím nadšen; avšak když „přijede do Japonska, zjistí, že tady vlastně nikdo od zenové spirituality obrození národa neočekává“. (Pokud se ve formuláři jezuitské univerzity někteří přihlásili k zenovému buddhismu, tak většinou proto, že mají rodinné hroby u zenového chrámu a rodina za ně musí platit, takže právě – praví Armbruster - „podle hrobu vědí, jakého jsou náboženství“).

Střízlivé a věcné rovně je Armbrusterovo hodnocení pozice jezuitů i křesťanů v současném Japonsku. Pokud prý nějaký „domorodý“ student jejich univerzity přijde domů s oznámením, že se nechá pokřtít, rodiče prý reagují zděšenými slovy: „Co je to za sektu, to katolictví?“ Po vysvětlení, že to je ta církev, která založila Sophia University, se prý trochu uklidní a pak rezignovaně řeknou: „Tak dobře, když ti to udělá radost, tak se do té jejich sekty přihlas“.

Ludvík Armbruster (uprostřed) na akademické půdě s kardinálem Miloslavem Vlkem (vpravo) a profesorem Peterem Kurmanem z univerzity ve Fribourgu; reprodukce z knihy Tokijské květy

Řekněte mi, co mám udělat

Zasvěceně autor líčí i nedávnou japonskou historii, kupříkladu ambivalentní vztah Japonců k Američanům, daný především tím, že Japonci, páchající během války na civilistech  obyvatelstvu i vojenských zajatcích obzvláštní krutosti, se posléze cítili pokořeni a zahanbeni americkou velkorysostí, s níž po obsazení Japonska američtí vojáci živili tamější obyvatelstvo. Co se týká oněch válečných zvěrstev, Armbruster je vysvětluje tím, že japonský národ prospal 250 let evropské moderny, chyběl mu tedy „růst k modernímu individualismu“.

Jestliže sociolog David Riesman dělil lidi na niterně řízené a vnějškově řízené, Japonci jsou podle Armbrustera ti druzí: vědí, jak se mají chovat, když někam patří, ovšem když se Japonec ocitne v jiných kulturních souvislostech a státní ideologie mu nařídí, co má jako císařský voják dělat, on to udělá.

Ludvík Armbruster přebírá na Pražském hradě v říjnu 2008 z rukou prezidenta republiky Medaili Za zásluhy; reprodukce z knihy Tokijské květy

Humorně jezuita popisuje paradoxy dané interkulturními rozdíly. Vypráví historku, kdy jakémusi evropskému knězi bylo špatně a potřeboval, aby k němu jeho japonská kuchařka nikoho nepouštěla. Pokud by ovšem jako důvod uvedla jeho fyzický stav, v rámci japonských komunikačních kódů by to bylo vnímáno jako odmítnutí. Pravila tedy: „Důstojný pán vás dneska nemůže přijmout, protože je úplně ožralý“, což příchozí naopak přijal jako dostatečnou omluvu, po níž se neurazil…

Ludvík Armbruster coby nový děkan Teologické fakulty University Karlovy; 17. února 2003

Ludvík Armbruster coby nový děkan Teologické fakulty University Karlovy; 17. února 2003

Z téhle knihy promlouvá vzácná životní moudrost, humor a nadhled, s nimiž Armbruster odpovídá i na otázky týkající se toho, zda se k závěru života ještě vrátí do Japonska: konstatuje, že kolegové, s nimiž kdysi v Japonsku začínal, teď houfně umírají, „já se k nim jednoho dne taky přidám – a bude to“.


Video