„To co si k víře a náboženství dovoluje dnešní neomarxistická sebranka, to si nedovolila ani totalitní nacistická či komunistická ideologie,“ posteskl si letos v květnu kardinál Dominik Duka v reakci na uvedení skandální hry, v které Ježíš znásilňuje muslimku.
Stejného viníka našel Jiří Bartoška za spory o odvolání děkana FAMU. „Vidím v tom stopu neomarxismu,“ vysvětlil herec, jak se filmová fakulta dopracovala do stavu, kdy podle něj produkuje lidi, kteří sice umí o filmech mluvit, ale neumí je točit (více čtete zde: Neomarxismus, pojmenoval Jiří Bartoška podstatu událostí na FAMU).
A před „náznaky neomarxistického přístupu“ mezi mladými lidmi varuje i nejznámější český kuchař. „Vytváří se atmosféra, že všichni mají právo na nějaký blahobyt. Ale už se nikdo neptá, jestli za to mají něco odevzdat,“ prohlásil Zdeněk Pohlreich v rozhovoru pro Magazín MF DNES.
Výše uvedené citáty jsou jen drobnou ukázkou masové obliby, kterou slovo „neomarxismus“ v Česku získalo za poslední rok.
Analýza společnosti NEWTON Media pro portál iDNES.cz ukázala, že jen za prvních devět měsíců letošního roku se tento pojem skloňoval v médiích téměř dvakrát častěji než za celý loňský rok. Za tímto nárůstem jsou hlavně online média, především portály jako Parlamentní listy, blogy na iDNES.cz, euportal.cz, eurabia.cz či neviditelnypes.cz.
Ještě oblíbenější jsou termíny marxismus a neomarxismus na sociálních sítích. Za posledních dvanáct měsíců se tato slova objevila v téměř 55 tisících příspěvků. Když se podíváme na diskuze, které se s užitím těchto termínů pojí, dostaneme se k číslu 142 995.
Nejviditelnějším šiřitelem slova neomarxismu na Facebooku a Twitteru je nepochybně Tomio Okamura.„Organizujeme různé happeningy a shromáždění. Pravidelně nám je narušují skupiny pravdoláskařů, levicových neomarxistů, extremistů z pražské kavárny,“ napsal před časem šéf SPD. O neomarxismu na sociálních sítích také velmi často píše Radim Fiala, Václav Klaus mladší či SPD Liberec.
Co to ale ten neomarxismus je? Z diskusí na sociálních sítích se to nedozvíme. Je totiž příznačné, že tento pojem nemá přesnou charakteristiku - jako kdyby se předpokládalo, že mu všichni podvědomě rozumí. Označení „neomarxista“ se přitom prakticky vždy objevuje jako nadávka.
„V této zdivočelé době se neomarxismus stal urážkou, kterou často používají ti, kteří jej často nedokážou definovat a nedokážou popsat žádnou politickou teorii. Jenom jim to přijde jako zajímavé slovo, které se dá použít jako nálepka,“ vysvětluje politolog Lukáš Jelínek.
Analýza NEWTON Media ukazuje, že o neomarxismu se na sociálních sítích nejčastěji píše ve spojitosti s EU, NATO, Georgem Sorosem, neziskovkami, migrací či menšinami. „Tvrdím to pořád. Migranti jsou až druhotný problém. Primárním problémem jsou liberální neomarxistické sluníčka,“ poznamenal například čtenář Jakub Plodek v diskusi o švédské dívce, která se postavila deportaci afghánského migranta.
Z politických stran jsou jako neomarxisté nejčastěji označováni Zelení, Piráti, ČSSD a trochu překvapivě i TOP 09. Ve vrcholné podobě se totiž s neomarxismem ztotožňuje celý systém liberální demokracie, který je podle jednoho pisatele ve čtenářské rubrice Lidových novin „ve skutečnosti neomarxistické blouznění o tom, že všichni lidé jsou bratři a ti, co jimi nejsou, se jimi stát touží“.
Proti neomarxismu se přitom nestaví jen odpůrci levice, ale i někteří politici sociální demokracie. „Prosazování rovnosti mezi lidmi, které je původním posláním sociální demokracie, se přetavilo v jakýsi neomarxismus. Začali jsme lidem vnucovat své představy o tom, co je dobro, a neptali se jich na názory. Měli jsme pocit, že jsme propagátory dobra. Stali jsme se dobrosery,“ analyzoval úpadek ČSSD letos v únoru pro portál E15 Jaroslav Foldyna.
Vzpoura bílého muže
Pro znalce společenských věd přitom pojem neomarxismus znamená něco úplně jiného. Ve dvacátém století se někteří levicoví autoři na Západě odklonili od zkoumání zákonitostí třídního boje a přenesli svoji pozornost na kulturní jevy, sociální instituce či psychologii kapitalistického člověka. Filozofům jako Herbert Marcuse, Erich Fromm či Jürgen Habermas se začalo říkat neomarxisté.
„Je to ideologický koncept, který se snaží uchopit vykořeněnost člověka v kapitalistické konzumní společnosti. Vnímat to, jak se společnost proměňuje v období tržních vztahů a hledat cesty k uplatnění člověka v této civilizaci bez ohledu na jeho sociální původ, pohlaví nebo rasu,“ vysvětluje Lukáš Jelínek. Neomarxismus podle něj není ideologie, která by si vystačila sama o sobě jako politický program, jeho myšlenky se však objevily ve výbavě většiny levicových stran.
Nový obsah tohoto pojmu se začal rodit na konci 90. let, kdy někteří konzervativní konspirátoři v USA dospěli k názoru, že takzvaným kulturním marxistům se během „dlouhého pochodu institucemi“ započatého v 60. letech podařilo ovládnout univerzity a nyní propagací feminismu, multikulturalismu a ateismu úmyslně pracují na podrývání křesťanských hodnot.
Na Západě v posledních měsících tuto myšlenky znovu popularizoval profesor Jordan Peterson, hrdina bojovníků proti politické korektnosti. Podle něj jsou „postmoderní neomarxisté“ tak posedlí myšlenkou rovnosti a bojem proti skutečnému i fiktivnímu útlaku, že se sami stávají utlačovateli. Ve své snaze zlepšit společnost ničí přirozenou hierarchii a západní civilizaci přivedou k zániku.
V Česku popularitu pojmu neomarxismus odstartovali před dvěma lety hackeři, kteří na extremistickém webu White Media zveřejnili e-maily tehdejšího premiéra Bohuslava Sobotky. Skupina tvrdila, že bojuje proti „neomarxismu“ coby „rakovině národa“.
Pojem tehdy razili i oba Václavové Klausové či předseda ODS Petr Fiala, když kritizoval politiku ČSSD v rezortu školství. „Václav Klaus s tím strašením neomarxismem pracoval už v 90. letech. On ale zná ty filozofické koncepty a sám je jako zastánce určitých politických názorů pokládá za protipól svého pobývání ve společnosti. Dnes ale ten pojem získal úplně jinou náplň, “ myslí si Jelínek.
Analytik Jan Jüptner se domnívá, že nový význam slova neomarxismus zapadá do trendu „vzpoury bílého muže“, kterou se vysvětluje nástup Donalda Trumpa či brexit.
„Charakterizuje jej pocit dvojího ohrožení ze strany elit a agresivních menšin, který živí touhu vytvořit či obnovit hranice, ať už to jsou hranice národnostní (boj proti migraci a multikulturalismu), sexuální (boj proti feminismu) i například hranice ve vzdělávání – v podobě kampaně proti inkluzi a jiné domnělé ‚gleichšaltizaci‘,“ píše anayltik společnosti NEWTON Media, která je lídrem v oblasti analýz médií a mediálního monitoringu.
Podle Jelínka zplanění pojmu neomarxismus souvisí se současným konfliktem v české společnosti, který prochází pravicí i levicí.
„Není náhodou, že za neomarxisty jsou často označováni i liberálové, kteří mají svébytný postoj k tématům jako je migrace. Jsou tady stoupenci otevřené společnosti, která je solidární i v nadnárodním rámci a proti nim zastánci uzavřené společnosti ať už z řad pravice či levice. Neomarxismus se pak hodí jako nálepka, které vlastně nikdo nerozumí. Je to jako v tom starém vtipu: Nevím, co mi to říkáte, ale uráží mě to,“ uzavírá politolog.
