Podařilo se jim rozbít malé okénko dřevěného plážového hotýlku, jímž vyplavali ven. Tím si zachránili život.
"Kdyby tam to okýnko nebylo, tak jsme mrtví. Měli jsme obrovské štěstí," popisuje Jana Bendová chvíle, kdy se ona a její přítel znovu narodili.
V úterý jí v Kolombu, hlavním městě Srí Lanky, čeští lékaři ošetřili zranění. Nyní oba doufají, že se jim ve středu podaří odjet domů.
"Nevěděla jsem, jestli je Martin naživu, nikde jsme ho neviděla. Voda mi vzala brýle, bez kterých vůbec nevidím," vypráví Jana. Přežili oba. Z hotelového domku nedaleko letoviska Trinkomale na východě Srí Lanky, kde bydleli, nezbylo nic.
Oni sami utekli před živlem jen tak, jak byli. Voda vzala pasy, peníze, prostě všechno, co měli s sebou. "Ti, kdo byli v betonových domech, odkud se dalo hůře utéct, to nemohli přežít," říká.
Utekli na nedaleký kopec, odkud je pracovníci Červeného kříže odvezli do nemocnice. Pak se dostali autobusem zpět do hlavního města. Jana Bendová nemůže spát. V noci slyší dunění vodní hradby a rachocení praskajícího dřeva hotýlku, v němž je zasáhla vlna tsunami.
Vzpomínky na stoupající vodu ji stále děsí. "Je to velice nepříjemný, děsivý pocit, nemůžu vůbec spát," říká na posteli v hotelovém pokoji v Kolombu, kde se v úterý se svým přítelem Martinem vzpamatovávala z hrůzných minut. Zachránili se jen zázrakem.
Ti, kdo přežili ničivou sílu vln tsunami, se nejprve zdráhají vyprávět prožitou hrůzu. Pak začnou, chvílemi se dívají, jako by byli o několik dní zpátky a znovu prožívali boj o holý život. Jsou v jiném světě, který ti nezasažení pochopit nedokážou.
Většinou to odnesly bosé nohy. Jana je má pořezané, těžko říci od čeho. Všude plavalo všechno. "Když jsme se dostali do nemocnice, ošetřovali ta nejvážnější zranění, rány mi nezašili a cestou se mi do nich dostala špína. Teď se nejvíc bojím toho, aby se to nepodebralo," říká Jana.
Ulevilo se jí, až když do jejího pokoje v úterý odpoledne dorazili tři čeští lékaři včetně psychologa, kteří ráno přiletěli letadlem z Prahy na pomoc českým turistům. Nohu ošetřili a zavázali.
"Hlavní pro nás teď je, dostat se co nejrychleji domů. Už jsme na tom trochu lépe, ale depresivní stavy se nám vracejí," přiznává Martin. Jakmile slyší, že by se oba mohli dostat na nejbližší přímý let do Prahy, ožívají.
"Už tu opravdu nechceme být ani o minutu déle." Oba chválí pomoc místních lidí, kteří sami bojovali o přežití. "Bylo neuvěřitelné, jak nám místní lidé pomáhali, věnovali oblečení i peníze, kterých sami nemají nazbyt," říkají.
"Co se to děje?!"
O kus dál, směrem na jih od Janina a Martinova hotýlku, si sváteční ráno užíval na verandě domu Luděk Maršík. Pil kávu a spousta lidí ještě spala. Najednou se směrem k němu z džungle, která dům chránila před otevřeným výhledem na moře, začaly úprkem blížit proudy krys a varanů.
Vteřinu po nich se zpoza kmenů stromů vyvalila obrovská nahnědlá masa vody. "Absolutně jsme nechápali, co se to děje, jestli se rozvodnila řeka, která nám za domem teče, pak jsme si ale lokli a zjistili, že je to oceán," říká sedmadvacetiletý mladík.
To, co pak zažil, ho bude tížit nejspíš do konce života. Spolu s Ivanou utekli zadním oknem domu. Na sobě měli jen tričko a šortky, nic víc. Do té doby byla pro ně Srí Lanka "legrace, pohoda, pláž". Proto sem také letos v březnu přijeli vypomáhat přátelům, kteří vlastnili na pláži dům.
"Seznámit se tady bylo ohromně snadné, znali jsme stovku lidí, kdo ví, kdo z nich přežil," poznamenává Luděk. Cestou z míst největší katastrofy viděl to, co už vidět nikdy nechce. Mrtvé se známými tvářemi, těla zaklesnutá v nahromaděných troskách.
Chvíli strávili v rozestavěném obchodním středisku, ze kterého se stala márnice. Dítě tam stálo nad mrtvými rodiči a plakalo. "Musela jsem ho držet," vzpomíná Ivana a oči se jí dojetím zúží. Oba mladé české páry byly v úterý v Kolombu ubytovány v zašlých hotýlcích a čekaly na cestu domů.
Řada dalších Čechů však zůstává uvázlá na nejhůře postižených místech, odkud se jen složitě dostávají do hlavního města.
"Stěží lze odhadnout, kolik jich ještě je. Zatím se nám podařilo poslat domů na sto padesát turistů, ale ti nejpostiženější jsou zřejmě pořád mimo hlavní město," vysvětluje česká konzulka Irena Blehová, která narychlo přijela na Srí Lanku z Dillí.
Srílanská metropole na první pohled vypadá jako nedotčená katastrofou, hrůza však zasáhla místní do morku kostí.
"Tak tady je Indický oceán, náš nepřítel, teď ale vypadá krotce jako dítě," poznamenává řidič taxíku, když se otáčí na hlavní třídě Galle mířící do stejnojmenného města na jihu Srí Lanky, které vlny také srovnaly se zemí.
Jeho rodina žijící na jihu přežila, ale jeho kolega ztratil všechny své nejbližší. Když to řidič vypráví, kličkuje mezi desítkami hlučných vozidel a tečou mu po tvářích slzy.
Z hotelů se staly přeplněné noclehárny, ze suterénních prostor improvizované ambulance. Vánoční dekorace včetně zářivě vyvedených jesliček s Ježíškem se pomalu uklízejí, země bude držet smutek.
Řada lidí už tak činí. Skoro na každém autě, minitaxi či obchodě vlaje bílá vlajka. To na znamení pohřbu v rodině či mezi přáteli. Srí Lanka si teprve začíná uvědomovat, jaká katastrofa ji postihla.
 Lidé se procházejí harampádím, které tsunami naplavila na pláže thajského ostrova Phuket. (27. prosince 2004) |
