"Vypadá to jako vtip. Mám rodný list, ale nemám rodné číslo. Měl bych být už v důchodu, ale žádný mi nemůžou dát. Chtěl jsem podnikat, to taky nemůžu. Nemůžu nic. Kdybych si načerno nepřivydělával, pojdu hlady," popisuje svůj problém s trpkým úsměvem.
Dopátrat se toho, kde se stala chyba, není zrovna jednoduché. Matka Ladislava Chrasciny se narodila ještě za Rakouska-Uherska v roce 1917, za protektorátu se vdala za Poláka a podle říšských zákonů tak přijala občanství podle manžela.
Otec od rodiny záhy odešel. "Nikdy jsem ho neviděl, ani na mě nic neplatil, přesto si úřady v Česku myslí, že kvůli němu jsem Polák. Jenže nejsem, protože otec mě v Polsku nikdy nepřihlásil," tvrdí Chrascina.
"Občanku" nedostal
Fakt, že není českým občanem, zjistil v patnácti letech. "S nevlastním otcem jsem si šel pro občanský průkaz, ale policajti na mě spustili, že mi ho nemůžou dát, protože by s tím musel souhlasit můj vlastní otec. Hledali jsme ho, ale nenašli, takže jsem občanku nedostal," vzpomíná Chrascina.
Dostal ale jiný doklad - zelenou knížku s nápisem Povolení k pobytu pro cizince. Nechtěl být cizincem v zemi, kde vyrůstal, proto zažádal o české občanství, ale neuspěl. Zákon říká, že by se nejprve musel vyvázat z dosavadního, tedy podle českých úřadů z polského občanství.
"Zkusili jsme to. Matka zaplatila Polákům spoustu peněz, ale na polském konzulátu nám řekli, že Polák nejsem. Žádný papír jako důkaz mi ale nedali," řekl Chrascina.
Bludný kruh
České občanství tedy Chrascinovi dát nechtějí, dokud se nevyváže z polského, ale Poláci ho vyvázat nemohou, protože jejich občanem není. Od šedesátých let se tak v jeho dokladech objevil nový úřední záznam - bez státní příslušnosti.
Dokud měl "cizineckou občanku", žil podobně jako řada ostatních Pracoval jak číšník, potom také v mlékárně, v zemědělském družstvu, v lázních. Kamarádi si ho dobírali, že se má přestat pídit po českém občanství, vždyť jako cizinec má výhody.
"Jo výhody, leda tak v hotelu, to se mi klaněli, že jsem se tam ubytoval. Dnes bych zaplatil třikrát tolik, ani bych nemrkl," říká Chrascina.
Dnes by ho však v hotelu nejspíš už ani neubytovali. Platnost povolení k pobytu pro cizince se znakem Československé socialistické republiky vypršela kolem roku 1990 a jiný doklad zdejší úřady Chrascinovi kvůli jeho "neobčanství" nevystavily.
Tehdy začal mít skutečné existenční potíže. Nikdo ho už nezaměstnal, podnikat nesměl, na podporu neměl nárok. Nebýt přítele, se kterým žije v domku v Mikulovicích, protloukal by se jen velmi těžko.
Nové okolnosti přiměly Chrascinu znovu se pustit do boje o občanství. "Žádal jsem na okresním úřadě, psal jsem na ministerstvo vnitra i prezidentu Havlovi, ale nikde jsem nepochodil," vypočítává Chrascina.
Politik snad pomůže
Svou poslední naději vložil do senátora Adolfa Jílka, kterému vylíčil svůj příběh. "S něčím podobným jsem se nikdy nesetkal, bude to tvrdý oříšek. Začnu se ptát na krajském úřadě a uvidíme, jak dopadnu," slíbil senátor. V nejhorším případě prý půjde za polským velvyslancem.
Přiznává však, že tak zapeklitý případ se nedá vyřešit během týdnů, ale spíše měsíců. Podobně vidí Chrascinovu zdánlivě neřešitelnou záležitost radnice v Mikulovicích.
"Je to hodně složité. My můžeme pomoci napsat dopisy na úřady, ale pan Chrascina musí sám chtít víc problém řešit. Za dva roky, co pracuji na matrice, tady ale nebyl," řekla úřednice mikulovické matriky Pavla Pastrňáková.
"Pomoc jsme mu nabídli, ale roušku toho nepříjemného tajemství musí pan Chrascina hlavně chtít poodhalit sám," přidal starosta Mikulovic Ivan Dost, který s mužem bez občanství několikrát mluvil.
Blíží se operace
Ladislav Chrascina by ale potvrzení o českém občanství potřeboval co nejdřív. Čeká ho vážná operace, boule na krku už nejde přehlédnout a pořád roste. "Strašili mě, že je to rakovina, ale teď to vypadá jen na cystu," věří Chrascina poslední verzi lékařů.
Jenže bez občanství nemá zdravotní pojištění, ani povinnou platbu státu odvádět nemohl. "Budu to muset zaplatit sám. Taková operace a léčení prý ale přijde na desítky tisíc. Nevím, kde na to vezmu," přemítá Chrascina.
