Že je ten příklad hloupý? Že každý tým, který má dobré jezdce a dobrá auta, si dokáže zjednat aspoň základní řád? Ne. Příkladem je zdejší zdravotnictví.
Naši lékaři nejsou profesně horší než jinde. V něčem jsou dokonce lepší. Po letech socialistického zaostávání dohání republika civilizované země v lécích i ve výbavě nemocnic. Jenže ty nemocnice se hroutí.
V přeplněných, nehezkých čekárnách sedí unavení a naštvaní lidé. Nevědí, kdy na ně přijde řada ani podle jakých pravidel se hraje, hledí na špinavou podlahu. Nikdo tu neuklízí a nikdo se s nimi nebaví.
Moderní doktorové Sovové dokážou měnit klouby stejně zručně jako mechanici formule jedna pneumatiky. Pacient však na operaci čeká. Neví, jak dlouho a proč. Se zaťatými zuby buď překousne bolest, nebo se pokusí Sovu podplatit.
To se v naší nemocnici na kraji civilizace nezměnilo. Jestliže je někde nepořádek, má to dvě příčiny. Buď jsou tam lidé manažersky neschopní, nebo je nepořádek v jejich zájmu. Ve zdravotnictví se asi prolíná obojí.
Lékaři se soustředí na výkon. Podmínky, ve kterých se děje, je nezajímají. Neprůhledný systém, v němž je pacient závislou bytostí s minimem práv, těm horším z nich též vyhovuje.
Proč? Pociťují vlastní moc a důležitost. Nejsou kontrolováni, tedy se mohou občas ulít. Za nedostatkové zboží mohou bohužel žádat peníze navíc jako řezníci za komunismu.
Lékaři většinou lají na špatný ministerský systém. Pravdu však mají jen částečně. I kdyby se ministerští úředníci zázrakem vylepšili, pořádek za ně v nemocnicích a ordinacích neudělají.
