Při čtení článku jsem brečela, je to moc smutné, když musí odejít dítě, zároveň poučné, protože mnohdy se chováme tak, jako by nás nikdy nemohlo nic zlého potkat a nevážíme si času, který je nám vyměřen.

Ale většina toho, co píšete, že je poučné, je dáno vychovou, tím co dáme dítěti do vínku, aby vědělo, co je důležité nebo co nám dali naši rodiče. A že se zdravý člověk chová jinak než nemocný? To je normální. Můžete se bát až k zbláznění, aby se Vašim blizkým nic nestalo nebo spléháte na to, že jsou rozumní. Jinou možnost nemáte. A to pomíjím vliv náhody... Tam často ani ty dobré předpoklady nepomohou...

Tak, to už někdo kdysi poznamenal, že strávit celej život v neustálých obavách, že se něco stane, to taky není nic moc...

Nějak nechápu, co má výchova společného s neočekávaným příchodem nemoci, která bere všechno.

Někdo se poučí až na takové tragedii, někdo to chápe i bez té tragédie. Čím si vůbec nejsem jistý a mnohé reakce tomu napovídají, je to, že mnoho lidí tu tragédii ani nepochopí správně, natož, aby ji vyhodnotilo a poučilo se...

Bohuzel, u mne tyto pocity vzdy trvaji docela kratce. Pritom mam ctyrletou dceru a druhou na ceste. Dal bych za ne zivot, ale faktem je, ze nekdy, kdyz mi rekne “tato, pujdeme si hrat?”, tak misto abych byl rad, jsem nastvanej. Nastesti to neni casto a kdyz mi usne na rameni pri cteni pohadky, je to krasny pocit. Tomu doktorovi vsechna cest, ja bych nevydrzel koukat na umirajici deti.