Obec s řadou domků se tváří nenápadně. Před vchodem do hospody zakopnete o železný rám rozpadajících se dveří a uvnitř je taková zima, že musíte sedět v bundě. Návštěvníka sice vítají nápisy: Šance, Na Šancích. Když se ale zeptáte, kde že je ta pověstná osada U Sabotů, symbol dělení Československa, podezřívavě si vás změří pohledem a řeknou suše: "Tady."
Po rozdělení totiž osada získala nový název, podle původního historického pojmenování. A místní doufali, že je to tak trochu i jejich symbolická "šance", jak začít znovu pod slovenskou vlajkou.
Před patnácti lety ves na moravsko-slovenském pomezí sice zakreslili na mapu Česka, místní lidé se však vzbouřili a dvaašedesát z nich podepsalo petici, že chtějí být součástí Slovenska. A na Slovensku po dlouhých tahanicích nakonec zůstali. I výměnou za třicet kilometrů vzdálenou obec Sidonie, kde zas protestovali Češi, protože nechtěli patřit ke Slovensku.
Před patnácti lety v osadě U Sabotů vyrostla celní bouda a před sedmi lety o kus dál mohutný hraniční přechod. Ten nyní osiřel. Pokud se nenajde nikdo, kdo by si ho chtěl pronajmout, bude ho celní správa pravděpodobně demontovat. Čára mezi oběma státy po vstupu obou do schengenského prostoru opět zmizela.
"Než se ale urovnají vztahy, bude to ještě nějakou dobu trvat," míní Eva Čajková, výčepní z české obce Javorník, pod niž osada původně patřila. Podává přitom pivo dvěma důchodcům, Jiřímu Pavlincovi a Františku Kurečkovi. "To víte, slovenská Myjava je o něco blíž než Veselí nad Moravou. A zdejší lidé dřív jezdili na Slovensko k zubaři a ženský do porodnice. Po rozdělení to přestalo. Naše děti by se rodily v cizině," říkají.
Za hranici najednou přestal jezdit vlak
Hodně Moravanů pak zanevřelo i na lyžování poblíž Myjavy, zřejmě i proto, že otcové rodin přišli v tamní armaturce o práci.
"Prvně kvůli nacionalistickým náladám Slováků, které jsem cítil, i když jsem tam jezdil za vlastní rodinou," říká Kurečka, "a taky proto, že najednou jednoduše přestal jezdit vlak mezi oběma státy. Na hranicích se muselo vystoupit a od Sabotů vypravili jinou lokomotivu - slovenskou. Hodně spojů nám nakonec pozrušovali úplně. Zkrátka, děly se tu úplný pitomosti," kroutí hlavou Pavlinec a raději se natáhne po panáku vodky.
Když trochu usrkne, dodá: "A to ani nevykládám, že jsme přišli o pole a louky. Pěkně si ty hranice politici v Praze a v Bratislavě narýsovali." Nakonec už Slováci přestali přes kopec chodit i do javornické hospody. "Bylo tu takových rozepří a šarvátek, že si pak Slováci raději přestavěli svůj obchod na bistro," říká Čajková.
Jenže na slovenské straně, právě v onom bistru, to zeje prázdnotou. Sedmadvacetiletá Stáňa, která stojí za pultem, marně vyhlíží hosty. Občas přihodí polínko do kamen, zima je ale pořád ukrutná. V místnosti je jen jeden důchodce a sedmadvacetiletý muž. V názoru na dělení země se evidentně neshodnou.
"Byli jsme jako dva kohouti na jednom dvorku. Češi a Slováci by se tu už dál nesnesli," hájí rozdělení důchodce, který nechtěl říci svoje jméno, avšak důsledně požadoval, aby byl uveden jako "obyvatel Šancí" (starý název U Sabotů tu moc nepřipomínejte!). Mladý muž ale nesouhlasně vrtí hlavou. "Jen se tu vedly komediální spory a vznikala kupa hloupých nedorozumění..." říká.
"No jistě! Zpočátku nám Češi dělali naschvály. Když stála celní bouda ještě na křižovatce uprostřed obce a my jsme chodili nakupovat do obchodu, který stál kousek za ní, volali na nás policajti, zda máme něco k proclení!" rozčiluje se ještě dnes důchodce.
Mladý muž ale jeho argument hned obrací ve svůj prospěch.
"Vidíte, tohle přece nikomu nepomohlo. Neměli jsme se dělit. Je to, jako kdybyste rozdělili proutek vejpůl. Ani jeden už není tak silný..." uvažuje mladík a hned dodává: "Kupa místních lidí se odtud odstěhovala. Vesnice se rozhádala. Myslím, že si Slováci občas museli chodit - jako v té pohádce - zazpívat na Moravu. A dost možná i Češi občas na Slovensko," směje se.
Kuchyň na Moravě, ložnice na Slovensku
Oba mladí lidé v bistru jsou rádi, že už ostraha zmizela. "Konečně člověk může svobodně vyběhnout na louku za vesnici! Hned kousek odtud se táhla hranice, a člověk aby se bál jít na procházku, aby ho nechytla hraniční stráž," zapojuje se do hovoru Stáňa.
"Teď už stačí sednout na kolo a zajet si do sousední vsi třeba jen zkratkou po pěšině. Dosud, když jsme jeli nakupovat levnější maso nebo máslo, museli jsme jezdit po silnici a zastavovat na přechodu," říká dívka a ještě přidává k dobru historku, jak se vracívali s kamarády z moravské hospody se strachem, co zas budou mít policisté na hranicích za připomínky.
Zpětně Slováci i Moravané na obou stranách dělicí čáry nad patnáctiletou historií hranic většinou rozpačitě zvedají obočí. Větším tématem než spory o rozdělení je teď drahota. Všichni ale shodně přiznávají, že je celá ta "politická hra" stála až příliš mnoho starostí.
"A to se toho díkybohu nedožil chudák nebožtík Samuel Zikmund!" shodují se v hospodě v Javorníku. "Jeho dům totiž stál přesně na čáře. Kuchyň měl na Moravě a ložnici na Slovensku. Zemřel ale ještě před rozdělením Československa," pokyvují hlavou lidé v javornické hospodě.
