Ve skutečnosti platí pravý opak. Jaderná energie je zatížena třemi velkými nevyřešenými riziky: bezpečností elektráren, jaderným odpadem a také nejzlověstnější hrozbou v podobě rizika vojenského šíření. Alternativy jaderné energie – a fosilních paliv – jsou navíc známé a technicky mnohem vyspělejší a udržitelnější. Podstupovat jaderné riziko není nezbytné; je to uvážená politická volba.
Produkty éry nevinnosti
Fosilní paliva a jaderná energie patří k technologickým utopiím devatenáctého a dvacátého století, které byly založeny na víře v nevinnost technologicky proveditelných věcí a na skutečnosti, že v té době těžila z technologického pokroku jen menšina obyvatel světa, převážně na Západě.
TRINITY. První testovací výbuch jaderné zbraně v dějinách na oficiálních snímcích americké armády. (16. července 1945)
Naproti tomu jednadvacáté století bude formováno vědomím, že globální ekosystém a jeho zdroje, nepostradatelné pro přežití lidského druhu, jsou konečné a že z toho vyplývá trvalá zodpovědnost chránit to, co máme. Plnění tohoto závazku představuje jak enormní technologickou výzvu, tak i příležitost předefinovat význam modernosti.
Energetická budoucnost devíti miliard lidí, což je předpokládaný počet obyvatel na zeměkouli v polovině tohoto století, nespočívá ve fosilních palivech ani v jaderné energii, nýbrž v obnovitelných zdrojích energie a v dramatických zlepšeních energetické účinnosti. To už víme.
Proč tedy zejména nejrozvinutější země světa podstupují riziko megakatastrofy, když se snaží vyrábět energii radioaktivním štěpením? Základní odpověď se neukrývá v jakémkoliv civilním využití jaderné energie, nýbrž hlavně a především v jejích vojenských aplikacích.
Nešíření nezaručeno
Energie získaná štěpením atomů uranu a plutonia se původně využívala v nejmodernější zbrani, totiž v atomové bombě. Členství v klubu jaderných mocností zajišťuje suverénním státům ochranu a prestiž. Dokonce i dnes dělí Bomba svět do dvou skupin: na několik málo států, které ji mají, a na mnoho států, které ji nemají.
Odhalený kontejnment I. reaktoru ve fukušimské jaderné elektrárně
Staré světové uspořádání z éry studené války bylo založeno na závodech v jaderném zbrojení, které probíhaly mezi dvěma supervelmocemi, Spojenými státy a Sovětským svazem. Aby se ostatní země nesnažily stát se jadernými mocnostmi, což by znásobilo a rozšířilo riziko jaderné konfrontace, byla v 60. letech koncipována Smlouva o nešíření jaderných zbraní (NPT). Tato smlouva dodnes upravuje vztahy mezi jadernými mocnostmi a zbytkem světa a ukládá nejaderným státům, aby se těchto zbraní zřekly, a jaderným státům, aby se zavázaly k jadernému odzbrojení.
Země, které NPT nikdy nepodepsaly, samozřejmě její pravidla opakovaně porušují nebo obcházejí. Dodnes proto přetrvává riziko, že se počet jaderných států zvětší, zvláště když malé a střední mocnosti doufají, že zvýší svou prestiž a zlepší své postavení v regionálních konfliktech. Nejaktuálnějším příkladem tohoto myšlení je Írán.
Hrozí, že vzhledem k nuklearizaci těchto ne vždy stabilních států budou regionální konflikty jednadvacátého století mnohem nebezpečnější a že se také podstatně zvýší riziko, že jaderné zbraně nakonec skončí v rukou teroristů.
Programy jen údajně civilní
Zřetelné oddělení civilního a vojenského využití jaderné energie navzdory NPT nefunguje vždy nebo nefunguje zcela, poněvadž pravidla NPT umožňují všem signatářským zemím vyvíjet a používat – pod mezinárodním dohledem – všechny části jaderného palivového cyklu k civilním účelům. Pak už stačí pár drobných technických kroků a rozhodnutí politických špiček je učinit - a z dané země se stane jaderná mocnost.
Právě kvůli této politické moci, nikoliv kvůli požadavkům energetické politiky, je tak obtížné se jaderné energie vzdát. Cesta ke statusu jaderné mocnosti vždy začíná takzvanými „civilními“ jadernými programy. Údajné „civilní“ jaderné ambice Íránu tak například vedly k velkému počtu podobných „civilních“ programů v sousedních státech. Hanba tomu, kdo nečisté má myšlenky! A takzvané „utajené země na prahu“ budou pochopitelně bedlivě sledovat a analyzovat reakce jaderných mocností na katastrofu ve Fukušimě.
Jak tedy svět – a především hlavní jaderné mocnosti – na katastrofu ve Fukušimě zareaguje? Obrátí se skutečně trend a popožene svět směrem k jadernému odzbrojení a budoucnosti bez jaderných zbraní? Anebo budeme svědky pokusů zlehčit rozsah katastrofy a co nejdříve se vrátit k „normálnímu“ provozu?
Tisíce Japonců demonstrují v Tokiu proti jaderné energetice.
Chybí politická vůle ke změně kurzu
Fukušima postavila svět před zásadní rozhodnutí s dalekosáhlými důsledky. Tentokrát to bylo Japonsko, technologicky vyspělá země par excellence (tedy nikoliv pozdní Sovětský svaz), které se ukázalo jako neschopné přijmout dostatečná opatření, aby odvrátilo katastrofu ve čtyřech reaktorových blocích. Jak tedy bude vypadat budoucí hodnocení rizik, začnou-li podstatně méně organizované a rozvinuté země – s aktivní pomocí jaderných mocností – získávat civilní jaderné kapacity?
Jakékoliv rozhodnutí pokračovat tak jako dosud by vyslalo utajeným zemím na prahu, které se pokoutně snaží získat jaderné zbraně, jednoznačný vzkaz: navzdory vzletné rétorice a rozvláčným dokumentům chybí jaderným mocnostem politická vůle ke změně kurzu. Pokud by se však rozhodly jaderné energie vzdát, pak by tato jejich epochální změna postoje představovala zásadní příspěvek ke globální jaderné bezpečnosti – a tím i k boji proti šíření jaderných zbraní.
Bývalý německý ministr zahraničních věcí Joschka Fischer
Joschka Fischer, v letech 1998 až 2005 ministr zahraničí a vicekancléř Německa, byl téměř 20 let lídrem německé Strany zelených.
Copyright: Project Syndicate/Institute for Human Sciences, 2011. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka; titulek a mezititulky jsou redakční.
