které jediné by v takovém případě mohlo udržet příjmovou a výdajovou stranu regionální politiky v rovnováze. Znamenalo by to však další finanční zatížení především Spolkové republiky. Východisko spočívá ve vyškrtnutí současných členských zemí ze strukturních fondů a přeorientování veškerých peněžních toků směrem na východ. “Převrstvení” uvnitř strukturálních fondů by podle návrhu německého ministerstva financí mělo korespondovat s uvolněním subvenční politiky EU tak, aby samotným členským státům vznikl dostatečný prostor pro podporu vlastních slabých regionů.
Komisař pro regiony EU Michel Barnier naproti tomu obhajuje všestranné zaměření regionální politiky EU, která dává všem občanům pocit fungování a smyslu Unie. „Pokud všude v západní Evropě rezignujeme na regionální politiku, potom bude občan Evropu prožívat jen ve formě řečí, směrnic a nařízení,“ prohlásil Barnier a dále zdůraznil, že i v západní Evropě - a nejenom v jejích jižních částech - se vyskytují „chudé, velmi chudé“ regiony, ať již se jedná o imigrantskou čtvrť v Amsterodamu či pařížská předměstí. Komise rovněž striktně odmítá benevolentnější kontrolu subvencí. Těžily by z ní pouze bohatší státy, což by rozevíralo sociální nůžky uvnitř Unie a vedlo k erozi principu solidarity. Dalším negativním důsledkem by byla deformace soutěžní politiky EU. Německý návrh je neakceptovatelný i pro některé členské státy, především Španělsko, Portugalsko a Řecko. Jen před několika měsíci se švédskému předsednictví podařilo odvrátit španělskou hrozbu, že spojí svůj souhlas s východním rozšířením EU s požadavkem závazného příslibu zachování současné úrovně regionální a strukturální podpory. Také nové německé spolkové země, které jsou jedni z hlavních příjemců regionálních prostředků EU, pohlížejí na podněty z Berlína spíše zdrženlivě.
- pondělí 22. října 2001
