. "Myslím, že Joschka Fischer se změnil ve velice racionálního politika. Tato přeměna proběhla velice rychle a já zde skutečně nevidím žádný problém," dodal Schröder. Fischerův význam stoupá o to víc, že Schröder již prohlásil, že na rozdíl od Helmuta Kohla se nehodlá soustřeďovat na zahraničně politické problémy. "Hodlám se věnovat hlavně vnitropolitickým otázkám," říká Schröder. Protože s funkcí ministra zahraničí je spojen post vicekancléře, zaujme bývalý radikál Fischer druhé nejvýznamnější místo v administrativě Německa. Fischerova nominace je možná jen zásluhou toho, že Fischer sám a především díky němu i jeho strana udělali právě v zahraničněpolitických otázkách za poslední měsíce velký skok od nereálných antimilitaristických a pacifistických postojů ke kontinuitě zahraniční politiky. "Nejsem s evropskou politikou Helmuta Kohla fakticky nikde v rozporu," říká Fischer. Sám Kohl však ještě nedávno tvrdil: "Program Zelených představuje největší bezpečnostní riziko pro Německo!"
Mluvčí Zelených Harald Haendel však říká: "Chceme být seriózními partnery jak v Evropské unii, tak v Severoatlantické alianci." "Zahraniční politiku musíme dělat s našimi partnery, ne proti nim," uvádí i Fischer. Zelení se však nevzdali plánů na větší uplatňování lidských práv v diplomacii, výrazné pomoci třetímu světu, co nejrychlejšímu a největšímu rozšíření Evropské unie či zásadnímu odporu proti silové politice. Fischer se například velice rezervovaně vyjádřil k účasti německých letadel na případném zásahu NATO v Kosovu. "Chceme sice, aby v dlouhodobé perspektivě NATO předalo část svých úkolů Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, ale opakuji, v dlouhodobé perspektivě," uvádí Haendel. Ale i tyto věty zní úplně jinak než ještě nedávné postoje strany, která žádala rozpuštění NATO, což se ještě před půl rokem projevilo v hlasování poloviny poslanců Zelených proti vstupu Polska, České republiky a Maďarska do aliance. Zelení byli také vždy proti nasazení německých vojáků v zahraničí, a to i v rámci mírové mise v Bosně. Předseda strany Jürgen Trittin ještě nedávno dokázal pobouřit celou politickou scénu, když přirovnal současnou německou armádu k hitlerovskému werhmachtu. I tyto postoje stály stranu počátkem roku pád z dvanáctiprocentních preferencí na pouhá čtyři procenta. "Principy neměníme. To, co musíme změnit, je přechod od strany protestu k straně reformní," prohlásil na jarním magdeburském sjezdu strany Fischer a po prosazení programových změn tak zahájil přeměnu Zelených na sílu, která by byla schopna se podílet na převzetí moci v zemi. "Musíme se učit ze svých chyb," říká Fischer, což neplatí jen pro stranu, ale i pro něj osobně. Syn švábských Němců vyhnaných z Maďarska se koncem šedesátých let stal stoupencem extrémní levice a účastníkem bojovných antiamerických demonstrací a pouličních bitek s policií. Podle britského listu The Times dokonce půjčil své auto známému teroristovi HansuJoachimu Kleinovi, zatčenému později ve Francii. Je však skutečností, že právě teroristické útoky levicově extremistických Rudých brigád znamenaly pro Fischera deziluzi, která ho odvedla z tábora krajní levice. Fischer, taxikář, prodavač knih a samouk, se počátkem osmdesátých let stal jedním z vůdčích členů strany Zelených. V roce 1985 se tehdy ještě zarostlý bouřlivák Fischer, jehož oděvem byly stále džíny a svetr, stává prvním zemským ministrem Zelených, když obsazuje resort životního prostředí v Hesensku. Poslední výraznou změnou v jeho životě a postojích byl podle britského listu The Guardian rozpad jeho třetího manželství před třemi roky. Místo svetru přišlo sako. Zavrhl alkohol, z obtloustlého poslance se ze dne na den stal asketa, který každé ráno běhá deset kilometrů. Na nedělní oslavě úspěchu své strany ve volbách si nepřipíjel šampaňským, ale sklenicí vody. Padesátiletý Joschka Fischer, dnes jeden z nejpopulárnějších politiků Německa, stojí před velkým, spíše osobním než stranickým triumfem. Nezabrání mu v něm zřejmě ani drobné škobrtnutí na jeho první povolební tiskové konferenci, kdy se místo předvedení skvělé angličtiny musel ptát kolegů na jedno ze základních slovíček. "Jak vidíte, potřebuji praxi," řekl omluvně Fischer.
Mluvčí Zelených Harald Haendel však říká: "Chceme být seriózními partnery jak v Evropské unii, tak v Severoatlantické alianci." "Zahraniční politiku musíme dělat s našimi partnery, ne proti nim," uvádí i Fischer. Zelení se však nevzdali plánů na větší uplatňování lidských práv v diplomacii, výrazné pomoci třetímu světu, co nejrychlejšímu a největšímu rozšíření Evropské unie či zásadnímu odporu proti silové politice. Fischer se například velice rezervovaně vyjádřil k účasti německých letadel na případném zásahu NATO v Kosovu. "Chceme sice, aby v dlouhodobé perspektivě NATO předalo část svých úkolů Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, ale opakuji, v dlouhodobé perspektivě," uvádí Haendel. Ale i tyto věty zní úplně jinak než ještě nedávné postoje strany, která žádala rozpuštění NATO, což se ještě před půl rokem projevilo v hlasování poloviny poslanců Zelených proti vstupu Polska, České republiky a Maďarska do aliance. Zelení byli také vždy proti nasazení německých vojáků v zahraničí, a to i v rámci mírové mise v Bosně. Předseda strany Jürgen Trittin ještě nedávno dokázal pobouřit celou politickou scénu, když přirovnal současnou německou armádu k hitlerovskému werhmachtu. I tyto postoje stály stranu počátkem roku pád z dvanáctiprocentních preferencí na pouhá čtyři procenta. "Principy neměníme. To, co musíme změnit, je přechod od strany protestu k straně reformní," prohlásil na jarním magdeburském sjezdu strany Fischer a po prosazení programových změn tak zahájil přeměnu Zelených na sílu, která by byla schopna se podílet na převzetí moci v zemi. "Musíme se učit ze svých chyb," říká Fischer, což neplatí jen pro stranu, ale i pro něj osobně. Syn švábských Němců vyhnaných z Maďarska se koncem šedesátých let stal stoupencem extrémní levice a účastníkem bojovných antiamerických demonstrací a pouličních bitek s policií. Podle britského listu The Times dokonce půjčil své auto známému teroristovi HansuJoachimu Kleinovi, zatčenému později ve Francii. Je však skutečností, že právě teroristické útoky levicově extremistických Rudých brigád znamenaly pro Fischera deziluzi, která ho odvedla z tábora krajní levice. Fischer, taxikář, prodavač knih a samouk, se počátkem osmdesátých let stal jedním z vůdčích členů strany Zelených. V roce 1985 se tehdy ještě zarostlý bouřlivák Fischer, jehož oděvem byly stále džíny a svetr, stává prvním zemským ministrem Zelených, když obsazuje resort životního prostředí v Hesensku. Poslední výraznou změnou v jeho životě a postojích byl podle britského listu The Guardian rozpad jeho třetího manželství před třemi roky. Místo svetru přišlo sako. Zavrhl alkohol, z obtloustlého poslance se ze dne na den stal asketa, který každé ráno běhá deset kilometrů. Na nedělní oslavě úspěchu své strany ve volbách si nepřipíjel šampaňským, ale sklenicí vody. Padesátiletý Joschka Fischer, dnes jeden z nejpopulárnějších politiků Německa, stojí před velkým, spíše osobním než stranickým triumfem. Nezabrání mu v něm zřejmě ani drobné škobrtnutí na jeho první povolební tiskové konferenci, kdy se místo předvedení skvělé angličtiny musel ptát kolegů na jedno ze základních slovíček. "Jak vidíte, potřebuji praxi," řekl omluvně Fischer.
