„Skutečně se koukali do rakví a kontrolovali, jestli je ten dotyčný opravdu mrtvý,“ řekla Baumgartlová, podle níž celníci, z nichž většina patřila k východoněmecké tajné policii Stasi, vedle mrtvých důkladně kontrolovali také nemocné převážené přes hranici mezi oběma německými státy.
Areál hraničního přechodu Marienborn o rozloze 35 hektarů ležel na dálnici vedoucí ze západního Německa přes NDR do západního Berlína. Pro takovéto kontroly, které se nemohly uskutečňovat pod širým nebem,vyčlenili budovu dvojgaráže o půdorysu zhruba osm krát pět metrů.
Vedle obav z útěků východních Němců ke kontrolám vedly i pokusy o pašování nepovoleného zboží. „Sledovali, jestli větší auta jako záchranky nejsou nějakým způsobem upravená a jestli nepřeváží ještě něco navíc, než co mají povolena,“ poznamenala Baumgartlová, která ale neví o případu, že by se někdo skutečně Marienborn pokusil překročit, a vydával se přitom za mrtvolu.
O svérázné pokusy o útěk z nesvobodné země ale ani tak nebyla nouze. „Slyšela jsem od celníků o případu, kdy se jedna osoba pokusila utéct schovaná mezi dobytek v přívěsu kamionu. Byla ale objevena. Jiný uprchlík se schoval do betonové roury v nákladu a svůj pach maskoval zkaženým masem, aby ho nevypátrali speciálně vycvičení psi,“ vyprávěla.
Většinu času ale 1 000 zdejších celníků a dalších zaměstnanců trávila zcela běžnými kontrolami, během nichž v letech před pádem berlínské zdi v roce 1989 odbavovala přes 12 000 aut denně.
Jen v roce 1985 přes přechod v obou směrech projelo 4,5 milionu aut, z nichž velká většina - 3,7 milionu - směřovala do a ze západního Berlína. Pro ten představovala dálnice vedoucí z Hannoveru přes Marienborn a východoněmecké Sasko-Anhaltsko a Braniborsko nejdůležitější spojení se Spolkovou republikou Německo.
„Norma pro celníky byla, aby se v každém z odbavovacích pruhů snažili zvládnout 100 aut za hodinu,“ řekla Baumgartlová, podle níž tak bylo jasné, že ne u všech vozů mohla být kontrola podrobná. Cestujícím mezi oběma částmi západního Německa se od začátku 70. let kontrolovaly doklady, ale podrobnější prohlídka vozu, k níž byly k dispozici i speciální přístroje, včetně rentgenu, se uskutečnila jen v případě podezření.
Povinná směna peněz
Jinak tomu bylo u cestujících do východního Německa nebo lidí, kteří dále směřovali do Československa či Polska. „U těch se vždy uskutečnila i celní kontrola, která sestávala přinejmenším z otevření kufru a motoru auta a prohlídky zadní sedačky,“ popsala šéfka památníku.
Návštěvníci NDR navíc měli povinnost si na osobu a každý den pobytu v zemi vyměnit západoněmecké marky v poměru jedna ku jedné za ty východoněmecké. Komunistická země tak získávala valuty, jichž měla obrovský nedostatek.
Opustila mříže až týden po pádu zdi. NDR trestala útěk do posledního dechu |
Dohled nad cestujícími ale nekončil na hraničním přechodu vybudovaném v letech 1972 až 74. I dálnici směrem na Berlín křižovali celníci a agenti Stasi, kteří hlídali také všechna odpočívadla. „NDR bylo jasné, že ta tranzitní cesta je nebezpečnou spojnicí a že je tak trochu otevřenou hranicí. Existují proto i podrobné nákresy této trasy se všemi možnými skrýšemi, které by někdo mohl využít,“ vysvětlila Baumgartlová.
Bez víz, zvláštních povolení a podrobných kontrol se východní Němci přes přechod poprvé dostali až 9. listopadu 1989, kdy padla berlínská zeď. Kontroly cestujících pak kompletně ustaly 30. června 1990, tedy pár měsíců před znovusjednocením Německa.
Na přechodu do té doby při pokusu utéct z NDR přišlo o život sedm lidí, na celé vnitroněmecké hranici zhruba 330. Dalších 140 obětí si vyžádala berlínská zeď.
