„Já, velký generál německých vojsk, posílám tento dopis lidu Hererů. Všichni musí toto území opustit. Každý Herero, kterého najdeme na německém území, ať už bude ozbrojen nebo ne, s dobytkem nebo bez něj, bude zastřelen. Přestaneme chránit ženy a děti. Musí se vrátit ke svému kmeni, nebo budou zastřeleni,“ zněl vyhlazovací příkaz, kterým se podle historiků spustila první genocida 20. století.
Vydal ho „velký generál mocného císaře“ Adrian Dietrich Lothar von Trotha 2. října 1904 několik měsíců po krvavé bitvě u Waterbergu, ve které Němci porazili povstalce z namibijských kmenů Hererů a Namů. Původní obyvatelé tehdejší Německé jihozápadní Afriky se bránili útlaku kolonizátorů a zabavování svých pozemků.
Proti kanonům a samopalům však neměli šanci a ti, kteří přežili, utekli podle české mutace BBC do pouště Omaheke, odkud už je Němci nepustili. Genocida pokračovala i v nově postavených koncentračních táborech plných nucené práce a znásilňování a po třech letech z původních asi 80 tisíc Hererů zůstalo pouhých 15 tisíc. Dvacetitisícový kmen Namů pak přišel o polovinu svých členů. Všechnu zabavenou půdu dostali němečtí farmáři.
O 111 let později se potomci vyvražděných Hererů i Namů po Němcích dožadují omluvy a odškodnění. Německá stanice Deutsche Welle (DW) napsala, že se nyní projednává žaloba podaná loni ve Spojených státech.
Podle DW žalobci chtějí být přizváni ke všem jednáním mezi Namibií a Německem a nárokují si také právo veta na všechno, co se mezi těmito státy dohodne. „Není tu jistota, že navržená pomoc Německa přímo pomůže domorodým menšinám, které byly přímo poškozeny. Nemohou tu být jednání nebo dohody o nich bez nich,“ uvedl advokát Ken McCallion.
Odškodnění pro Herery může spustit vlnu žádostí bývalých kolonií
Německá vláda se účasti u soudu dlouho vyhýbala, první stání tak podle agentury AFP bylo až toto úterý, kde si soudkyně vyslechla argumenty obou stran. Nijak ale nerozhodla a soud odložila. Američtí soudci navíc musí teprve rozhodnout, jestli případ vůbec spadá do jejich působnosti. Podle al-Džazíry proto musí žalobci dokázat, že má kulturní bohatství ukradené Německem v Namibii nějakou spojitost s majetky ve Spojených státech.
Samotná existence žaloby však podle experta na kolonialistickou éru Henninga Melbera dostala Berlín pod tlak, aby se ke zvěrstvům z počátku 20. století přihlásil stejně otevřeně jako k holocaustu.
„Historickou, politickou, morální a etickou odpovědnost a vinu“ Němců se slzami v očích přiznala už v roce 2004 tehdejší ministryně pro rozvojovou pomoc Heidemarie Wieczorek-Zeulová během své návštěvy Namibie. Její slova však krátce nato vzala německá vláda zpět s tím, že Wieczorek-Zeulová mluvila jen sama ze sebe.
Od té doby Namibijci čekají na oficiální omluvu za příkoří, které si pod německou nadvládou vytrpěli. Naděje podle DW sílí od příchodu současné vlády, která se zavázala, že se s koloniální minulostí Německa konečně vypořádá. „Chceme postavit most přes současnost až do budoucnosti,“ řekl neurčitě německý ministr zahraničí Heiko Maas letos v květnu v Tanzánii.
I tato vláda se však slovům genocida a reparace v souvislosti se svým působením v Africe vyhýbá - pokud totiž přizná kompenzaci jedné bývalé kolonii, ozvat by se mohly i další. Už nyní kromě Namibijců požaduje kompenzace i Tanzanie neboli někdejší Německá východní Afrika.
Němci připomínají, že do Namibie už dlouhá léta posílají miliony eur v rámci rozvojové pomoci. Regionům, v nichž dnešní Hererové a Namové žijí, navíc slíbili další peníze. Žalobcům to však nestačí. Tvrdí, že k rodinám, které byly genocidou postiženy nejvíc, se odškodnění vůbec nedostane. Ať už kvůli korupci nebo proto, že potomci původních obyvatel mnohdy nežijí v Namibii, ale v zahraničí.
„Německo bylo jen jednou z koloniálních velmocí a nebylo jediné, kdo se nezdráhal, pokud šlo o potlačení obyvatelstva v koloniích. Ostatní mocnosti sledují vyjednávání mezi Německem a Namibií s velkými obavami. Bojí se, že Německo odsouhlasí něco, co otevře dveře požadavkům i u nich,“ upozorňuje navíc Melber. Své kolonie totiž v Africe měla i Francie, Velká Británie či Belgie.
