Tím, kdo vede Evropu, není Evropská komise...

Tím, kdo vede Evropu, není Evropská komise... | foto: Michal Sváček, MAFRA

Německo, Francie, Británie a Rusko opět vedou Evropu

  • 22
Dvacet let po studené válce se Evropa začíná vracet tam, kde byla před dvěma sty lety a potom až do druhé světové války. Je to návrat do starých kolejí, protože o Evropě se už zdaleka nerozhoduje v Bruselu, ale v Berlíně, Paříži, Londýně a Moskvě.

Demokracie a svobodný trh jsou vhodné pro Západ, ale na Východě nefungují, napsaly nedávno italské noviny La Repubblica. Autor článku se obracel na italské čtenáře, kterým lépe prodá arogantní kritiku jiných, než aby ji oslabil u vědomí toho, že vstup Itálie do eurozóny se uskutečnil pouze za cenu statistických triků, že píše zrovna z rodiště a rejdiště mafie a že se nádherná Neapol právě topí v odpadcích.

Viděno z Holandska nebo z Německa, patří Itálie k onomu svým způsobem fascinujícímu, ale i nepořádnému, rozhazovačnému, nedochvilnému a línému jihu kontinentu; samozřejmě, že také Italové mají slušnou zásobu peprných přídomků pro evropské seveřany.

Od nepaměti slouží předsudky, kritika a podceňování jiných k posílení vlastní sebedůvěry; odborně se tomu říká etnocentrismus. Ano, ale není přece jenom na pováženou, že Evropané mají za sebou desítky let úsilí o sjednocení, a přesto o svém kontinentu uvažují v tak rozporných kategoriích? Zeměpisné disputace, historické úvahy ani ublížené poukazy na to, že všechno je jinak, nenabízejí odpověď, a především nepostihují podstatu problému. Ptejme se raději: Co zůstalo z éry studené války a co se stalo s jednotou kontinentu?

Co zbylo ze studené války?

Srovnání Západ – Východ ztratilo před dvaceti lety většinu své vysvětlovací kapacity. Hovoříme-li dnes o polské nebo italské demokracii, tak jde o odchylky od stejného modelu. Zásluhu na tom, že pojmy Západ a Východ přesto ještě zůstaly aktuální, má Rusko.

Desetiletí trvající sovětská nadvláda stáhla východní polovinu Evropy dolů a zbytek kontinentu z toho po léta jak relativně, tak absolutně těžil. Dnes z ideologické hranice mezi Západem a Východem zůstala pouze rozdílná životní úroveň a především myšlená vertikála, která protíná západo-východní spojnici mezi modernitou a zaostalostí.

východ x západ

Zásluhu na tom, že pojmy Západ a Východ přesto ještě zůstaly aktuální, má Rusko.

Na jedné straně (přes zřejmé nedostatky) stále ještě přitažlivý demokratický model, na druhé straně (bývalí vazalové jsou v tom zajedno) černá díra ruského prostoru. Posledních dvacet let expandovala koncepce demokracie a tržního hospodářství východním směrem.

Teď však již i největší snílci chápou to, co bylo zřejmé od začátku: rozšiřování demokracie a tržní ekonomiky se někde muselo zarazit o ruské národní zájmy. Každá vnitřně nestabilní země musí zajišťovat svou existenci zejména tím, že ovládá své předpolí. Přesně o to se snaží Rusko – a všemi prostředky, které má k dispozici.

Tam, kde již přitažlivost západních demokracii nedokáže vyrovnat sílu ruského vakua, odděluje Východ a Západ staronová hranice. S ní souvisí ještě jedno evropské déja vu.

Američané a Rusové právě chystají nevyžádanou reprízu jejich dvacet let starého kusu. V hlavních rolích vystupují jako "ještě-velmoc“ a "trochu-velmoc“; světu dnes již jistě nevládnou, ale pořád ještě mohou rozdělovat zóny vlivu v Evropě.

Integrace místo sjednocení

A co se stalo s jednotou Evropské unie? Po skončení druhé světové války sdíleli Evropané odhodlání překonat běsy minulosti a zaručit jednou provždy mírovou organizaci evropského soužití. Těsně po válce a tváří v tvář komunistické hrozbě byl cíl sjednocení Evropanů ve společném státě (finalité politique) bez alternativy. Sliboval smíření znepřátelených zemí, definitivní disciplinování neklidného Německa a obranu svobody proti hrozbě z Východu.

ruské zájmy

Teď však již i největší snílci chápou to, co bylo zřejmé od začátku: rozšiřování demokracie a tržní ekonomiky se někde muselo zarazit o ruské národní zájmy.

Během let však tato válečnou zkušeností posvěcená vize ztratila přesvědčivost a sílu. Čas plynul a původně spontánně přijímaný cíl politického sjednocení Evropy bylo třeba stále častěji zdůvodňovat, posléze kamuflovat, a dnes dokonce vynucovat. Hřejivá představa „evropského sjednocení“ byla postupně nahrazena chladně technokratickou "evropskou integrací“. Zavedení společné měny euro je předposledním a potíže s přijetím evropské ústavy nejnovějším dokladem vynuceného charakteru integračního procesu.

V průběhu let ztratila evropská avantgarda zájem o názor občanů kontinentu; stejně jenom překáželi svému vlastnímu spasení. Občané reagovali tím, že na místo odcizeného celoevropského étosu postavili "spolehlivé“ národnostní předsudky a o pokrok integrace se přestali zajímat vůbec; nízká účast na volbách do Evropského parlamentu to dokazuje stejně plasticky jako odmítnutí dalšího prohlubování evropské integrace, když se jich na to vláda nedopatřením zeptá. Opravdu sjednoceni jsou všichni Evropané pouze ve starosti o vlastní blahobyt.

Evropané mezi sebou

Všechno nasvědčuje tomu, že v historickém srovnání výjimečně úspěšná Evropská unie již vyčerpala svůj sjednocující potenciál. Se Sovětským svazem navíc zmizel společný nepřítel a o to zřetelněji vystoupily do popředí národní zájmy.

Po zániku komunismu sice ještě krátce vzplanul idealismus evropské sounáležitosti, avšak velmi brzy se ukázalo, že ani staré, ani nové členské země již nemají skutečnou vůli k jednotě. EU přesto roste, ale i slábne. S přibývající různorodostí je stále důležitější, ale i obtížnější zaručit disciplinovanost členů spolku. Akceschopnost Unie je dnes dosažitelná pouze pomocí politického a hospodářského tlaku a zjednodušením rozhodovacích procesů (kupříkladu: většinová rozhodnutí). Pro fejetonisty přinesl konec "studené války“ vděčné téma triumfu demokracie a pro evropské politické vůdce nevděčnou úlohu najít pro jejich země výhodnou pozici v novém rámci evropské politiky.

jednotná evropa?

Po zániku komunismu sice ještě krátce vzplanul idealismus evropské sounáležitosti, avšak velmi brzy se ukázalo, že ani staré, ani nové členské země již nemají skutečnou vůli k jednotě.

Hlavní výzvu pro všechny představuje centrální pozice posíleného Německa. Margaret Thatcherová a François Mitterrand to tušili a snažili se sjednocení zbrzdit, jak to šlo. Francouzské vládě se sice podařilo odstranit marku (německý mocenský nástroj číslo jedna), ale Francie ztratila v důsledku sjednocení jak svou bývalou rovnocennost s Německem, tak velkou část svého vlivu v Evropě.

Není náhoda, že Paříž hledá spolupráci s Londýnem. Obě země se podobají množstvím obyvatelstva, silou ekonomiky, zaměřením bezpečnostní politiky a sdílenými obavami z příliš silného Německa.

Abychom si rozuměli. O mírumilovnosti Německa není nejmenších pochyb. Stejně nepochybné však je i to, že země jeho velikosti je (ať chce nebo ne) regionálním hegemonem. Pokus vyhnout se tomu má asi takové šance na úspěch, jako zakázat si dýchat.

Evropské sjednocení bylo plným právem motivováno také snahou neutralizovat tuto přirozenou sílu Německa. Jak jsme viděli, narazil vizionářský projekt sjednocení na odpor členských zemí a proměnil se časem v technokratický plán integrace. Německo, pro které evropská orientace představuje od nepaměti "raison d’etre“ a hlavní osu jeho zahraniční politiky, se tak postupně ocitlo v osamělé pozici hlavního integrátora Evropy.

Je ironií dějin, že nedotažená vize evropské jednoty přispěla k tomu, že Německo opět zaujímá svou dominantní roli na kontinentu. Pro každou berlínskou vládu bude za těchto okolností velmi obtížné udržet kurz směrem k "evropskému Německu“ a odolat svodu vytvořit "německou Evropu“.

Kdo vede Evropu?

Když pohlédneme opravdu podrobně a do hloubky, zjistíme, že tím, kdo vede Evropu, není Evropská komise. Ekonomická rozhodnutí v Bruselu se politizují, jakmile jde o pracovní místa vlastních voličů, a politická racionalita, nezbytná při hledání kompromisů, nefunguje tam, kde jde o národní prestiž.

Integrační projekt se nepozorovaně stal i projekční plochou pro mocenské soupeření bruselských a národních elit; téma protekcionismu, právě úspěšně zametené pod koberec, je toho pouze nejnovějším důkazem. Ve skutečnosti evropskou scenerii ovládá dnes jako včera Německo, Francie, Velká Británie a Rusko.

evropa?

Ekonomická rozhodnutí v Bruselu se politizují, jakmile jde o pracovní místa vlastních voličů, a politická racionalita, nezbytná při hledání kompromisů, nefunguje tam, kde jde o národní prestiž.

Sjednocené Německo přetahuje těžiště kontinentu na východ od Bruselu, Francie hledá v opozici vůči Německu kompenzaci ve středomořském regionu, ve spolupráci s Velkou Británii a ve sblížení s USA. Londýn si udržuje svou nedůvěřivě blazeovanou distanci vůči kontinentální politice a zvláštní vztahy s USA. Skoro všechny bývalé komunistické země navázaly na svou tradiční západní orientaci a vstoupily do EU a NATO, ale přesto na mnohé z nich začíná opět působit gravitace Ruskem dominovaného prostoru; Moskva usiluje o znovuzískání ztraceného evropského terénu.

Jednoduchý východo-západní zeměpis již evropskou mocenskou konstelaci nevysvětluje. Z politických sutin studené války a nehotových artefaktů Spojených států evropských se pomalu vynořuje tradiční evropská mocenská architektura. Místo solidární celoevropské sounáležitosti je dosažitelná pouze rovnováha uvnitř evropského spolku a vůči jeho východnímu sousedovi; k tomu, aby fungovala, je třeba americké přítomnosti na kontinentu. Nová realita evropské politiky je tedy stará přes dvě stě let. Najít a udržet v ní místo pro naši zemi je trvalá výzva pro českou politiku.

Petr Robejšek

Autor (61) vystudoval sociologii a ekonomiku.
Vedl hamburský Institut pro politiku a hospodářství Haus Rissen. Nyní působí jako poradce. Publikuje v českém i zahraničním tisku, vydal knihu Svět viděný z Řípu.


Nejlepší videa na Revue