Jedenatřicetiletý ministr přitom proslul již jako poslanec, kterým byl od svých šestadvaceti let. Němcovy iniciativy v parlamentu, kterými se zapsal do vědomí lidu, byly spíše úsměvné.
Nejdříve navrhoval zvýšit povolený obsah promile alkoholu v krvi řidičů. Potom zase proslul poněkud cimrmanovským návrhem zavést Den daňové svobody jako státní svátek. Ale budiž, bizarnosti k folkloru sněmovny zřejmě patří.
Pak se stal ministrem. Ministerstvo pro místní rozvoj je samo o sobě poněkud mysteriózní instituce, jejíž potřebnost si stát uvědomil ve chvíli, kdy bylo třeba někde rychle opatřit ještě jedno křeslo. Zasloužilých hodně, křesel málo. Jako činitel místního rozvoje však Němec skončil až poté, co se nejdříve uvažovalo o jeho jmenování ministrem dopravy.
Další Němcovy počiny již souvisely s "místním rozvojem". Ministr původně navrhoval, aby lidé, kteří byli před povodněmi pojištěni, vrátili 70 procent sumy, kterou dostali od státu.
Protože to pravicový ministr trochu přehnal, zkoušel to pak snížit asi na 35 procent. Ani to neprošlo. Zbylé liberály přece jen napadlo, proč by měl stát znevýhodnit právě ty lidi, kteří si odpovědně chránili svůj majetek předem.
Pak ministra Němce postihla další nepříjemnost. Když to vypadalo, že někdo bude muset v rámci Špidlova hněvu z kola ven, rozhodla se jeho vlastní strana, že vypadne právě on. Sotva se pustil do šetření podivně nevýhodných kontraktů uzavřených za jeho předchůdce Lachnita, přišla poslední pohroma, odhalení přílišného luxusu v jeho úřadu.
Tato záležitost je z toho všeho ještě asi tak problém nejmenší, neboť setrvačnost poživačných institucí je vskutku mohutná a ministr v tom může být relativně nevinně. Pozorovatele zvenčí jenom napadne, jestlipak nějaké vládě kult mladých ministrů už vylepšil image?
