Kauza Milan Kundera dokázala svým dosavadním průběhem jediné – vytvořila na životopise spisovatele podivnou skvrnu. Půjdou její kontury zostřit? Zatím se zdá, že sotva. A i když se Kunderovi nic neprokáže? Skvrna již beztak zřejmě nikdy nezmizí úplně. Jestliže historik Adam Hradilek pustil – na základě jednoho kusu papíru – do médií zprávu o údajném Kunderově udavačství, aby prý vyvolal diskusi či reflexi minulosti, sotva mohl předpokládat, že se v mediálním prostoru zjeví pravda.
A pokud jde o "diskusi“ či "reflexi“, média spíše vždy nabídnou pouze jakousi hru na pluralismus, v níž se daná událost či postava rozmělňuje v pestré směsici stanovisek, komentářů a metakomentářů – a tím se pouze vytváří "kauza“, která pak do svého naprostého vyčerpání plní první, třetí i komentářové strany některých deníků.
Znovuprobuzený příběh
Václav Havel přirovnal situaci, v níž se Milan Kundera ocitl, k roli v absurdním dramatu. Přirovnáme-li naopak noviny (či obecně média) k románu svého druhu, jak to ve své knize Imagined Communities již roku 1983 učinil americký profesor politických věd Benedict Anderson, můžeme vnímat to, co se děje, jako vytváření fiktivní románové postavy slavného spisovatele, jejíž poněkud záhadný – a tím pochopitelně vzrušující – příběh na pozadí naší bolestné historie po roce 1948 určitým způsobem paradoxně koresponduje s jeho texty.
V novinách coby románovém žánru jednotlivé postavy, příběhy či zápletky vystupují z toku času a zase mizí, aniž ovšem v reálu přestaly existovat – o jejich důležitosti rozhoduje jejich místo na tištěné stránce, počet písmenek, který se jim věnuje. To, co všechny tyto postavy, příběhy či zápletky spojuje, je datum v záhlaví novin, tedy aktualita, jež se značnou samozřejmostí zasahuje minulost i budoucnost, a určité (většinou národní) společenství čtenářů, před nimiž se tato fikce odvíjí jako "hmatatelná realita“.
skvrnaKauza Milan Kundera dokázala svým dosavadním průběhem jediné – vytvořila na životopise spisovatele podivnou skvrnu. Půjdou její kontury zostřit? Zatím se zdá, že sotva. |
Postava Milana Kundery mediálně vzrušovala již před "kauzou“, a to tím, že se médiím dlouho a důsledně vyhýbala. Nyní, obviněna z udavačství, do mediálního prostoru vstoupila se vší vervou a její "pospávající“ příběh získává nečekanou zápletku. A z hlediska mediální fikce je to skvělá zápletka – mísí v sobě téma proslulosti, morálního pochybení, vztahu autorova života k jeho románům, a konečně i téma národních dějin.
Zkrat pana A. T.
Kunderův mediální příběh vyvolává rozličné moralizující interpretace, jež se jako ve správném "postmoderním“ románu zpětně stávají součástí fikčního světa. Hranice mezi skutečností, mediálně vytvořeným fiktivním spisovatelem a "skutečnou“ fikcí – tedy opravdovými romány – se v Kunderově případě nutně ještě dále znejasňuje. Čtenář je kupříkladu občas vybízen k jinému čtení jeho děl na základě nových "zjištění" o Kunderově životě.
Typickým příkladem je komentář Alexandra Tomského v Lidových novinách z 15. října 2008, jenž Kunderovo udání považuje za nezpochybnitelný fakt a který se přímo dotýká otázky etiky Kunderových románů. Tomský cituje prý nesprávně pochopený výrok Oscara Wildea o tom, že neexistuje nemorální kniha, jen kniha špatně napsaná. Za pomoci "etiky jazyka“ rakouského novináře a dramatika Karla Krause (který sám o sobě byl v oblasti literární etiky poněkud extrémním případem) poté nachází zjevnou souvislost mezi morálkou autora a tím, co autor píše.
Toto poněkud krátké teoretické spojení, které opomíjí téměř celé století zejména západního myšlení o literatuře a textu, vede Tomského k tomu, že čte určité motivy, témata a obecné rysy poetiky Kunderova díla jako výplod autora, který je poznamenán svým nemorálním činem. Netvrdím, že takto číst literaturu není možné, nicméně tvrdím, že je to nemorální.
Výkřik francouzského literárního teoretika Rolanda Barthese o tom, že "autor je mrtev“, je jen hyperbolickým vyjádřením obecného tušení, že spojení autora a jeho textu je velmi rozvolněné. Ať už nám autor chce sdělit cokoli, jeho dílo nemá konkrétního adresáta, který by jeho "zprávu" správně pochopil. Autor jednoduše píše něco, co pak sám nemá pod kontrolou – jeho texty jsou vrženy do proudu času, vcházejí do nových kontextů, jsou chápány i úplně jinak, než zamýšlel (i když je nutné poznamenat, že právě Milan Kundera patří mezi autory, kteří se život svých textů snaží urputně ovládat).
Spisovatel samozřejmě zpracovává svou životní zkušenost a určitě se v něm projevují i činy, jichž se dopustil, ale jak k tomu dochází, je pouze věcí nepodložených dohadů. Je tudíž nemorální z textu vysuzovat morální profil autora. Stejně nemorální a nesmyslné je využít morální profil autora k četbě jeho literární textů. Vede nás snad četba Cervantese, Shakespeara, Dostojevského či Kafky k tomu, abychom soudili, zdali to byli dobří, či zlí lidé? Céline psal antisemitské pamflety, Ezra Pound aktivně sympatizoval s italským fašismem, Francois Villon měl na svědomí lidský život – jsou proto jejich umělecké texty horší či nemorální?
Tomský přesně tyto soudy činí a základní charakteristické prvky Kunderových textů (trapnost, strnulost postav, odosobnění, ironie atd.) interpretuje jako projev kostlivce v autorově skříni, jako důsledek autorovy cesty od třídní (komunistické) morálky k popření morálky jako takové. Morální profil autora má za následek to, že jeho knihy jsou "nudné" a "vykonstruované".
Ruiny mizící za obzorem
Zmiňované rysy Kunderových děl se dají interpretovat jinak a věrohodněji, pokud jsme o něco poctivější a snažíme se brát v úvahu pouze samotné jeho romány. Jde však především o to, že morálka se v literárních textech, které dnes považujeme za literárně kanonické (a Kunderovy texty už mezi ně rozhodně patří), zjevuje zcela jiným způsobem, bez ohledu na to, jak mravní byli jejich autoři. Působí především v intimní interakci mezi čtenářem a textem, ve způsobu čtení, které samo sebe nemusí považovat za jediné správné, v odhalování dobově daných morálních pravidel, jež se tak rády převlékají za morálku absolutní.
morálkaMorálka se v literárních textech, které dnes považujeme za literárně kanonické (a Kunderovy texty už mezi ně rozhodně patří), zjevuje zcela jiným způsobem, bez ohledu na to, jak mravní byli jejich autoři. |
Etika literatury se pohybuje v onom složitém prostoru našich rozličných přesvědčení, hledá a popírá jednoznačná morální kritéria, aby otevírala cestu k dalšímu hledání. Mersault v Camusově próze Cizinec poruší jednoznačné přikázání "nezabiješ", a to bez jakýchkoli možných morálních hávů, jimiž se občas zahaluje jiné zabíjení. Text Cizince však stěží lze označit za nemorální či amorální a Camuse za nemorálního autora ospravedlňujícího vraždu.
Etika literatury spočívá v hledání etiky (což se rozhodně nerovná její relativizaci), a tím se liší od "morálky" mediálního románového světa, v němž jsou aktuální morální pravidla více méně jasná. Právě tuto etiku by nás "velká literatura“ mohla učit. Mohla by nás kupříkladu učit tomu, že naše morální soudy týkající se minulosti (kupříkladu činu z roku 1950) nemohou stát na jediném psaném dokumentu a že v nich obecně musíme být značně obezřetní. Mohla by nám připomínat, že z hlediska konkrétního lidského osudu bylo tehdy snadné být zaníceným komunistou, jako je tu dnes snadné být zaníceným liberálem.
Z hlediska umění je lhostejné, zda Kundera udal, či nikoli – tedy pokud z nějakého důvodu nelpíme na tom, aby autor románů svým životem morálně ručil za své dílo. Tento nesmyslný požadavek je v naší zemi stále živý – a živí jej mýty o velkých národních spisovatelích, kteří hrají roli mravních autorit národa. Je to stejně patologické jako neustálá potřeba historické reflexe doby komunismu, k níž jsou využívána známá jména. Určitého "vyrovnání se", pravdy ani katarze tím nedosáhneme.
Jsme totiž jednoduše v postavení onoho anděla dějin, k němuž německého filozofa a kritika Waltera Benjamina inspirovala kresba Paula Kleeho Angelus Novus (a jenž snad právě díky svému uměleckému původu může určitou katarzi přinést). Tedy anděla s roztaženými křídly, kterého vichřice unáší pozpátku do neviditelné budoucnosti a on hledí bezmocně zpět do "rozbité" historie, s níž by rád udělal srozumitelný celek – dokud mu všechny ty kupící se ruiny nezmizí za obzorem.
