Jednou z možností je nedělat nic nebo jen málo. Chvíli to zkoušíte. Konec konců, váš soused je chudý a traumatizovaný, máte za sebou pohnutou a spletitou historii a část viny padá na vaši hlavu.
Když ale nakonec jeden z výstřelů zasáhne dětský pokoj, usoudíte, že co je moc, to je moc. Vytáhnete svou mnohem dokonalejší zbraň. Pokusíte se o naprosto přesný zásah: zamíříte ostřelovači na hlavu a snažíte se ušetřit nevinné.
Právě to teď v abstraktní rovině dělá Izrael.
Od Tróje po Berlín
Krveprolití a utrpení, které zachvátilo Gazu, ale stěží představuje dokonale přesný zásah. Ať už se Izrael sebevíc snaží mířit výhradně na ozbrojence, ze sutin jsou vyprošťována těla civilistů, protože v pásmu Gazy, tak jako v metaforickém ostřelovačově domě, militanti a civilisté obývají tentýž městský prostor.
Města Gaza a Rafah jsou přelidněná a chudá – a víc než kdy dřív slouží také jako vojenské tábory. Bojovníci se cvičí v okolí škol, rakety jsou uskladněny v suterénech obytných domů. Podle nedávných zpráv se vysoce postavení představitelé Hamasu skrývají v nemocnicích. Více než milionu Palestinců, kteří nemohou prchnout ani do Egypta, ani do Izraele, už roky vládne vojenská junta, jejímž nejpřednějším cílem je za každou cenu přes mezinárodní hranici zabíjet Izraelce.
Samozřejmě, civilisté se dostávali střelbě a záborům do cesty odjakživa, od Tróje po Berlín. Žádný režim ale ještě nikdy svých občanů nezneužíval tak promyšleně coby nástrojů k vyburcování světového soucitu, coby rukojmích soudobých ohledů. Jelikož teorie spravedlivé války nám nařizují, abychom těm, kdo se bojů neúčastní, nepůsobili újmu, Hamas a jeho ozbrojené křídlo vsadily na celosvětové humanitární znepokojení a vědomě se rozhodly zajistit si, aby Izrael zasáhl co nejvíc civilistů.
Třebaže nynější válka Izraele proti Gaze je spravedlivá, což dokládají jeho snahy o omezenou a "odměřenou“ odvetu za to, že po jeho jednostranném stažení následovalo osm let raketových útoků Hamasu, jde zároveň o válku velice špinavou. Je rozehrána hra s nulovým součtem mezi palestinským utrpením a izraelskou suverenitou, bezpečností a normálním životem.
Většina Izraelců – včetně těch, kdo doufají, že se ještě během svého života dočkají nezávislé a prosperující Palestiny – souhlasí, že útok na Hamas byl nezbytný. Mnoho dalších si nepřálo, aby izraelská armáda zahájila do Gazy pozemní invazi. Předseda vlády Ehud Olmert správně během bojů povolil do Gazy vjezd konvojům s potravinami a léky a izraelské nemocnice ošetřují několik zraněných občanů Gazy.
Izrael je Goliáš...
Nikterak nerozumně chce Izrael mezinárodně garantovanou a monitorovanou smlouvu o příměří, která by zcela zastavila útoky Hamasu na jeho území. Jak se ale svět probouzí ze své sváteční dřímoty, obrátí se zřejmě proti Izraeli. Vždyť Izrael je Goliáš, bývalá okupační mocnost, lepší střelec. Bombardování Gazy je "neúměrné“.
Ano, utrpení na obou stranách hranice není souměřitelné. Gazanům se po všech stránkách daří hůř. Znamená to ale, že by se jimi měl Izrael nechat ostřelovat? Nebo by měl odpovědět "úměrně“ a v příštích několika letech den co den odpálit 10 až 80 raket, nahodile zacílených na domy a školy v Gaze?
Izraelci si na paušální odsudky už zvykli. Právě to je poselství, které tento národ, levici i pravici, sjednocuje v neústupné odhodlanosti. Co by dělaly, tážou se Izraelci, jiné národy? Přebíjí strádání civilistů na straně nepřítele izraelskou suverenitu? Přebíjí mnohaleté skutečné, byť méně krvavé utrpení a strach stovek tisíc Izraelců?
Olmert, ministr obrany Ehud Barak i ministryně zahraničí Cipi Livniová odsunuli stranou politickou řevnivost, aby společně připravili odpověď: Izrael musí rakety z Gazy odrazit.
Jednota Izraele navzdory tomu může mít krátké trvání. Izrael je demokratickou zemí, nikoli státem s jediným hlasem, a vzhledem k tomu, že na únor jsou plánovány všeobecné volby, uvnitř vlády i mimo ni se nadále debatuje. Bude-li mít operace v Gaze rysy libanonského tažení, včetně humanitární krize, pokračujícího ostřelování izraelských civilistů či obojího, domácí kritika bude mít jasnou a hlasitou ozvěnu.
Ani mír, ani kompromis
I odpůrci Olmertovy druhé války si ale musí připustit strohou skutečnost, že Hamas je zkázonosný. Jeho vůdci, Chálid Mašál a Ismaíl Haníja, na úkor vlastního lidu nechtějí ani mír, ani kompromis. Přejí si smrt Izraele, tak jako jejich přítel a podporovatel, íránský prezident Mahmúd Ahmadínedžád. Až tak jednoduché to je.
Jedním paprskem naděje je, že umírnění arabští lídři, mimo jiné egyptský ministr zahraničí, dali současnou tíživou situaci v Gaze otevřeně za vinu Hamasu. Egypt, Saúdská Arábie a Jordánsko projevují ochotu dojednat mír a snad Palestince zachránit před jejich vlastním nejhorším vedením. Izrael už od chvíle, kdy si arabský svět vytkl za cíl jej zlikvidovat, ušel dlouhou cestu. Vůbec poprvé hlasy význačných Arabů zprošťují Izrael paušální viny, kterou na něj někteří západní kritici nadále ospale svalují.
Pro tuto chvíli by měl Izrael usilovat o co nejbezpečnější příměří, jakého lze dosáhnout, za předpokladu, že Hamas skoncuje se střelbou z vlastního obývacího pokoje. Po únorových volbách se však příští vůdce či vůdkyně Izraele bude muset vyrovnat s výzvou umírněných Arabů. Bude muset vést přímé rozhovory s Arabskou ligou, jejíž navrhovaný mírový plán bude sice vyžadovat houževnaté izraelské vyjednávání, ale představuje rozumný začátek snahy zabránit dalším válkám, včetně těch spravedlivých. Dejme mu šanci.
© Project Syndicate, 2009.
Fania Oz-SalzbergerováAutorka je profesorkou a vedoucí programu Studium moderního Izraele na Monashově univerzitě v australském Melbourne a ředitelkou Posenova výzkumného fóra pro politické myšlení při právnické fakultě univerzity v izraelské Haifě. Napsala mimo jiné knihy Translating the Enlightenment (Jak se překládalo osvícenství) a Israelis in Berlin (Izraelci v Berlíně). |
