Navždy však budeme vzpomínat na onu chvíli, kdy s písní Babeta šla do světa na rtech, ještě mladistvá, rozesmátá, plná sil a jarosti se těšila tato vláda na první krůčky ve velké Evropě.
Ano, byla to ona, která nás tam přivedla doslova za ruku. Ona to byla, kdo za dlouhých nocí přežvykoval tuny nudných zákonů, psaných cizou, nesrozumitelnou řečí, aby je přeložil do naší, ještě nesrozumitelnější řeči.
Byla to těžká práce, neboť všichni víme, že většina Evropanů si o nás myslí, že jsme jacísi Jugoslávci, kteří kradou v rakouských obchodech a v Benátkách na patnících pojídají řízky.
Tuto představu o Češích jako o národě líném a nevděčném, navíc prolhaném se zesnulá vláda snažila ze všech sil změnit a chtěla, aby bylo s námi zacházeno jako s rovnocennými partnery, i když si toho vůbec nezasloužíme.
Osud velkých bytostí však bývá krutý. Za všechnu péči o naše cestování jsme se, tedy aspoň někteří z nás, tedy ne z nás, kteří jsme se sešli při této smutné příležitosti, ale těch, o které se zvěčnělá tolik zasloužila, zle odměnili.
Jako nezbední spratkové ji potrestali v evropském hlasování, což ona, v té době už těžce nemocná, nepřenesla přes své laskavé srdce. Mějme ji však v paměti živou a mladou, s písní Babeta šla do světa na rtech.
Málokdo dnes ocení ty dlouhé hodiny překládání nudných paragrafů do ještě nudnějších, tu černou klopotu, kterou vykonávala za nás všechny nehledíc na svůj vlastní prospěch.
Nepřipomínejme však tyto chvíle, kdy musela nutně klesat na mysli, vysmívána a zatracována. Uchovejme si ji v paměti, jak v záři ohňostroje, taková mladistvá, mává s písní Babeta šla do světa na svěžích plných rtech.
Vážení pozůstalí, možná si v této chvíli myslíte, že se opakuji. Je tomu vskutku tak. Není to však ani žalem, ani předčasnou sklerózou. O mrtvých se má říkat jen to dobré. Zároveň jsem si předsevzal, že lhát nebudu. Ale nic jiného dobrého se bohužel o naší drahé zesnulé říci nedá.