Kritici zákazu mohou přijít i s jiným argumentem: Pokud se lidé nedovědí o nových přípravcích z reklamy, stanou se ve výběru závislými na lékaři. A ten jim doporučí - budeme-li vycházet z materialismu - výrobek, za nějž dostal nejvyšší provizi. Pojišťovna na tom bude daleko hůř než před zákazem.
Naopak vláda se může zaštítit tím, že reklama stejně mnoho neříká. Nekonečná úleva neexistuje. Bolestí trápený člověk je však ochoten uvěřit i takovému nesmyslu. Lékař ví, co dělat. Vycházíme-li z idealismu, předepíše nemocnému to opravdu nejúčinnější bez ohledu na reklamy a provize všeho druhu.
Kde je tedy pravda? Úplně jinde. Systém, v němž výraz "zdravotní pojištění" de facto znamená nárokovou bezplatnou péči, je absurdní. A z absurdity plynou další, například tato se zákazem reklamy.
Kdyby stát přestal skrze pojišťovnu dotovat nejběžnější léky proti nachlazení či proti žaludečním obtížím, celý spor by rázem vyhasl. Každému, kdo uvažuje rozumně, je to jasné. Lék proti nachlazení je tržní produkt. Někdo dá přednost jemu, jiný zase vsadí na jogurty. Těm přece reklama též přisuzuje jedinečné léčebné účinky.
Nikdo neutrpí tím, že zaplatí o pět korun víc. Naopak. Lékaři budou mít víc času a víc peněz na to, aby se věnovali opravdu vážným bolestem.
Vláda místo toho, aby se odhodlala k jednoduchému a principiálnímu opatření, zabývá se podružnostmi. Snaží se napravit jednu hloupost kupením dalších. Kdyby jednala rozumně, byla by to nekonečná úleva pro všechny.
