Pane předsedo, právník Tomáš Sokol v Hospodářských novinách v souvislosti s novým trestním zákoníkem řekl: "Ve společnosti se střídají liberální a represivnější období a my jsme teď zrovna v tom druhém." Myslíte si to také?
Vůbec ne. Mám opačný pocit. Například na Ústavní soud se nemůže obrátit prokurátor nebo stát a říci: Vždyť soud dal tomu sbormistrovi nepřiměřeně nízký trest.
Ale právě případ sbormistra Bohumila Kulínského je pro veřejnost nepochopitelný. Byl uznán vinným, a přesto dostal jen podmínku.
Jenže to není jediný případ, kdy ani já absolutně nechápu rozhodování našich obecních soudů. Měl jsem tady několik spisů pohlavního zneužívání tříleté holčičky a byl za to udělen podmíněný trest.
To nechápu také.
Vysvětloval jsem si to tak, že ten, kdo to soudil, neměl sílu při nedostatku důkazů zprostit obžalovaného obvinění, ale současně neměl sílu mu dát trest, jaký by si zasloužil. Rozpor trestu a viny je přitom do očí bijící. Nechci se vyjadřovat ke konkrétním kauzám, ale stejné rozpaky mám i nad tím zatím nepravomocným rozsudkem z Hradce Králové.
To byl právě rozsudek týkající se Bohumila Kulínského. Dá se rozpor, že jste vinen a dostanete podmínku, nějak vysvětlit veřejnosti?
Moje odpověď je jednoduchá. V tomto případě nemám žádný pocit represivního období. Naopak, mám pocit naprosté nečitelnosti, nejednotnosti naší judikatury, zejména v trestních věcech, ale je tomu tak i v obchodních a ostatních věcech.
Proč?
Mám na to teorii, ale to by bylo spíše na dlouhý esej. Řeknu to v několika větách: Všechny naše soudy jsou zavaleny množstvím věcí, které ještě před druhou světovou válkou nekončily u soudu, ale rozhodovali je pan farář, pan řídící či obecní policajt. Bezradná společnost se po hrůzách války a holokaustu rozhodla všechno svěřit právě soudům. Přestal totiž platit uznávaný systém hodnot a zanikla možnost řešit věci jinde.
S tím se však těžko dnes dá něco dělat. Nebo ano?
Když jakýkoli systém zahltíte, tak začne zákonitě generovat chyby. To je stav českého soudnictví - je zahlcené a generuje chyby.
Vy jste také před časem kritizoval postup státního zastupitelství v kauze Jiřího Čunka…
…pozor! To ale nesouvisí se zahlceností systému.
Souvisí to s tím, že občané postrádají důvěru k českému soudnictví, a to už je velký problém.
Nechci se vracet k tomu rozhodnutí, ale zopakuji stejnou větu: Toto rozhodnutí podlomilo důvěru občanů v principy právního státu.
Jenže i Ústavní soud je v poslední době zahlcován dalšími a dalšími kauzami. Například od poslanců či senátorů.
Nepochybně. Je to i důsledek dlouhých let totality a nedůvěry k obecním soudům. Takže se nad ně jako ochránce lidských práv postavila jedna pomazaná soudní instituce, a tou je soud ústavní. Ten model jakéhosi superpřezkumu asi dávno není na místě, ale už se to nemůže změnit. Je to v ústavě.
Ústavní soud by nemusel podle vás vůbec existovat?
Tak jsem to nemyslel, ale raději bych byl předsedou soudu, který by dělal pouze abstraktní kontrolu ústavnosti v České republice. Jenže my řešíme spor o alimenty u rozvedených lidí po pěti letech, kdy o tom už bylo rozhodnuto. Proč?
Navíc jste nedávno říkal, že hrozí politizace Ústavního soudu. Co si myslíte teď, když se po vašem rozhodnutí, že nemocenská se bude platit celá, spustila lavina kritiky, že jste další politickou silou ve státě?
Termín politizace Ústavního soudu je ošidný, přitom je jasné, že každý takový soud hraje významnou, dalo by se říci rozhodující politickou roli v životě demokratického právního státu. Mě ale nezneklidňuje, že i na český Ústavní soud dospěly věci, které mají výrazně ideologické nebo politické zabarvení. S tím se muselo počítat.
Takže vy jste to čekal?
Byl jsem si vědom toho, že se to může stát. Trochu mě šokovala ta relativně vysoká frekvence těch návrhů, které mají politické pozadí, a to, z čeho jsem měl obavy, bylo, aby nedošlo k přenosu politických a ideologických postojů z půdy parlamentu na půdu Ústavního soudu.
A to se podle vás nestalo? Podle vašich kritiků prý také každý z patnácti členů Ústavního soudu rozhoduje podle svých preferencí, které mohou být i politické.
Nevidím do duše svým kolegům a kolegyním.
Ale do své duše vidíte, takže vylučujete, že byste sám rozhodl pod politickým tlakem?
Nikdo, ani já, ani mí kolegové, se nerozhodujeme pod politickým tlakem. Vylučuji, že by se našel někdo, kdo by si v této zemi troufl zkusit nás politicky ovlivnit.
Skutečně mi chcete říci, že vám nikdo z politiků kvůli tomu nikdy nevolá? A nežádá určité rozhodnutí?
Ne ne ne ne! Tak hluboko ještě Česká republika neklesla. Absolutně neexistuje politický tlak na mě a mé kolegy. Jenom mám strach o to, aby soudci byli schopni udržet svoji naprosto nezávislou a svrchovanou pozici a hájili jenom ústavu. Přiznávám, je to velmi těžké. Bohužel na české politické scéně jsou lidé, kteří to nechápou. Jsme svědky toho, že místo věcné diskuse – a já se nebráním diskusi o našich nálezech - se i směrem k Ústavnímu soudu používá politická argumentace.
Jenže jste v jednom rozhovoru řekl, že i vy se můžete mýlit, ale ta vaše rozhodnutí jsou konečná. Co jste tedy myslel tím, že se nebráníte diskusi o vašich rozhodnutích?
Velmi bych přivítal, kdyby se zejména odborná veřejnost, právnické fakulty a vědecká pracoviště věnovaly hluboké analýze našich nálezů. I Ústavní soud se může mýlit, názorově se tedy musí vyvíjet zejména z hlediska toho, jak jsou dodržována základní lidská práva a svobody. Protože ty jsou postupně omezovány třeba s ohledem na to, co se stalo a co se děje po 11. září.
Vaše rozhodnutí však mohou nahrát některým politickým silám v zemi. Třeba v případě placení celé nemocenské.
Ústavní soudy jsou velice zvláštní institucí, která se nedá napasovat do klasického konceptu osvícenské dělby moci. Že měly být tři vyvážené moci ve státě a žádná neměla být dominantní - zákonodárná, výkonná a soudní. Myšlenka ústavního soudnictví je postavena nad všechny tyto tři moci v jednu, která je mnohem silnější než ty ostatní. Ústavní soud může zrušit rozhodnutí prezidenta, zákonodárné rozhodnutí parlamentu, rozhodnutí vlády i kteréhokoli obecného soudu. Jeho rozhodnutí je konečné a nepřezkoumatelné. To je gigantická pravomoc.
Může s tím mít člověk i vnitřní problémy?
Už když jsem sem nastupoval, tak jsem opakovaně upozorňoval, že takto gigantická pravomoc zavazuje Ústavní soud ke zdrženlivosti, k tomu, aby minimalizoval svoje zásahy do oblasti zákonodárné, soudní či výkonné moci. Ale současně musí být schopen hájit základní principy ústavního pořádku. Mezi ty já počítám na prvním místě lidskou důstojnost a svobodu jednotlivce. Pokud zákonodárce omezuje práva a svobody, smí tak činit jenom v míře nezbytně nutné k účelu, který se tímto omezením sleduje. A to jsme přesně u některých posledních aktuálních kauz našeho soudu. I mnoho novinářů se ptá, proč jsme se ministra zdravotnictví a premiéra ptali na účel poplatků ve zdravotnictví.
A proč jste se na to ptali?
Oni říkají, že Ústavní soud má vzít zákon a ústavu a posoudit soulad či nesoulad. Ale základní metoda každého Ústavní soudu je test proporcionality toho kterého zákona. A součástí tohoto testu kromě procedury přijetí zákona je právě to, zda účel toho zákona, jak nám listina přikazuje, byl volen, při omezení nějakých práv a svobod, jako ten nejméně mírný způsob, ten nejméně zasahující do lidské důstojnosti každého člověka. My posuzujeme proporcionalitu.
Takže opět vylučujete, že jste se ministra Julínka a premiéra Topolánka ptali s nějakým vedlejším politickým účelem?
Vůbec to tak nebylo. To, co jsme udělali, je klasická metoda ústavního soudnictví, test proporcionality, zkoumali jsme účel toho zákona.
Někteří politici ODS se do vás ale tvrdě opřeli. Říkají, že takto nemá soud postupovat.
Podívejte se, v případě té nemocenské se Ústavní soud u nás poprvé odhodlal ke kroku běžnému v ostatních evropských zemích, kdy se přímo ptá těch, kteří ten zákon předkládali a připravovali ho. Asi bychom toho mohli dosáhnout i tím, že bychom si přečetli důvodovou zprávu. Jenže to my jsme udělali a z ní se téměř nic bohužel nedalo zjistit. Ta zpráva byla k úplně jinému textu, než který posléze parlament přijal.
A teď vám v této souvislosti s vaší kritikou řeknu paradoxní věc. Koncem ledna jste přijali rozhodnutí, že část daňové reformy se rušit nebude. Tehdy si z toho kdekdo vyvodil, že vydrží i nemocenská a poplatky. Jenže podle těch daní jste zase pomohli jiné straně, ale to si nikdo nestěžoval. To je zvláštní situace.
Je dobré si ten nález přečíst. Jasně jsme řekli: Otázka sazby daně, výše daní, je věc svrchovaně politická. Ústavní soud je ochoten přezkoumat sazbu daně a eventuálně ji i zrušit pouze ve třech případech: je-li likvidační, je-li diskriminační, to znamená, zakládá-li hlubokou nerovnost. Jinak, a opakujeme to i v nálezu o nemocenských dávkách, je to věc politická a občané ať si rozhodnou, jestli chtějí vládu takovou, či onakou, která dělá takovou, či jinou hospodářskou, sociální či daňovou politiku. My držíme krajní mantinely, kdyby došlo k libovůli ze strany státu a byly by likvidovány základy demokratického státu.
Dá se z toho, co teď říkáte, a z toho, jak bylo rozhodnuto o nemocenské, usoudit, jak rozhodnete o poplatcích ve zdravotnictví?
Nemohu vám to teď sdělit, ale kdybych byl na vašem místě, tak bych to uměl odhadnout a byl bych velmi překvapen.
Já si myslím, že nakonec zrušíte jen některé poplatky. Třeba pro děti a lidi v domovech důchodců. Ale je možné vlastně zrušit jen část podobného zákona?
Záměrně to musím přesunout do obecnější roviny. Jeden z kardinálních problémů ústavního soudnictví je, že určí, které ustanovení v zákoně je protiústavní. Když však to ustanovení zrušíte, nelze ho nahradit. A v českém právním řádu neobživne předchozí právní úprava. Takže Ústavní soud nahradí protiústavní ustanovení protiústavní mezerou v zákoně. Proto odloží účinnost toho nálezu, aby dal čas zákonodárci nahradit ho novým, ústavně komfortním ustanovením. Ale může se tím dostat do pasti, kterou ušije na sebe i všechny soudy v zemi. Podle dosud platného ustanovení totiž mají dál všechny soudy soudit, ačkoli už bylo označeno za protiústavní.
Vláda však řekla tento týden, že jste ji tou nemocenskou dostali do svízelné situace tím, že to ještě platí určitou dobu dál.
Právě v tomto případě je zajímavé, jak vláda nepochopila, proč a jak jsme to udělali. Špatně četla ten nález a nechápe, proč jsme odložili účinnost placení nemocenské.
A proč jste to odložili?
Ne proto, aby mezitím vymysleli, kolik procent se má platit za ty první tři dny, nýbrž proto, že v tom napadeném zákoně je zrušení nemocenských dávek pro první tři dny pracovní neschopnosti i pro dalších třicet výjimek, jako jsou hasiči, policisté a záchranné sbory. Založili bychom tím nerovnost. Normální pracovníci by měli placenou neschopnost ihned a tyto sbory by ji neměly.
Další paradox: Když jste nastupoval do funkce předsedy Ústavního soudu, tak byl prezident Václav Klaus kritizován, že soud sestavuje podle svých preferencí. Stejné výhrady zazněly při jmenování další soudců. Po rozhodnutí o nemocenské to tak ale nevypadá.
Doufám, že to platí o nás všech v této budově, že jmenování soudcem tohoto soudu je současně okamžikem jistého osvobození od jakékoli politické minulosti a od jakékoli vděčnosti.
Vy tedy nejste Václavu Klausovi vděčný za to, že tady sedíte?
Jsem rád, že jsem po odchodu z politiky dostal jako právník nabídku, která byla tolik zajímavá. Někteří dokonce ale zastávají teorii nevděku. Je naší povinností dávat najevo, že se necítíme vůbec nikomu zavázáni.
Ani u vás nehrozí, že byste byl vděčný a zavázán?
Nehrozí, protože až mi skončí mandát, tak mi bude sedmdesát let. Kdo ví, budu-li vůbec naživu.
Řekl bych, že budete. Za komunismu jste psal pro samizdat odborné texty. Chtěl jste po revoluci vůbec do politiky?
Před revolucí jsem začal psát návrh nové ústavy a dokončil ji po ní. Nakonec neprošel kvůli požadavkům slovenských představitelů. Revoluce mě vynesla do politiky, což bylo vzhledem k mé angažovanosti pro disent asi logické.
Objevil se i návrh, že byste mohl kandidovat letos na prezidenta, vy jste to ale odmítl. Vylučujete, že byste se do politiky přece jen vrátil?
Jedno vím jistě: to by musela existovat nějaká úplně jiná politika, než se provozuje dnes. Do té současné se vrátit nechci. Nevidím v tomto případě světlo na konci tunelu.
