Patřím k těm, kdo jindy a jinak vášnivě hájí, aby identita malých a mladých pachatelů zůstala skryta.
Děti se nerodí zlé, většinou se na jejich duši dospělí ošklivě podepsali. I proto ty kriminální konce.
Měly by dostat druhou šanci, bez vypáleného cejchu viditelného hned zdálky. Zkažený začátek života nemusí plynout i do zkaženého závěru. Vždyť i v příbězích dospělých zločinců se často objeví: jako dítě byl týrán, opuštěn matkou, bičován otcem, přivazován ve sklepě...
Mnohdy by pro výstrahu a jako trest měla být zveřejněna spíš jména a fotografie rodičů mladých násilníků. Říká se, že agresivita, brutalita dětí či skorodospělých roste a je nutné přitáhnout opratě. Opravdu je to tak?
Děti vraždily a loupily v dějinách vždy. Nepochybně dnes roste informovanost o těchto činech. A nyní budeme zase informovanější.
Se zveřejněním jmen těch nejbrutálnějších mladistvých agresorů lze souhlasit. Výjimečné zločiny ospravedlní výjimečné zacházení. I laik si může představit, kdo by si ho mohl vysloužit. Cynický vrah, přepadávač žen...
Vezměme si dvě zprávy z médií: 1. "Při rodinné hádce ubodal šestnáctiletý mladík svého otce. Podle svědků bránil chlapec napadenou matku." 2. "Na brutální vraždě stařenek se podílel i sedmnáctiletý chlapec."
První by určitě měl zůstat skrytý. Je svým způsobem obětí. Proces druhého by měl být veřejný. Nejen kvůli bezpečnosti lidí, pokud by pachatel byl, jak se říká, "těžko převychovatelný".
Možnost zveřejnění jména i fotografie je i dodatečný trest. V jedné televizní reportáži z USA zpovídali zloděje, jehož soudce odsoudil k zvláštnímu trestu – musel chodit po ulicích s cedulí popisující jeho čin. Stěžoval si pak, že veřejná hanba je horší než pobyt v anonymitě vězení.
Brutální vrah si nejspíš podobné poučení neodnese. Ale právo lidí na ochranu před nebezpečným násilníkem je silnější než právo sedmnáctiletého zločince na klidný start do druhé šance.
