Na to, co se stalo, nevzpomíná rád. "Vždycky jsem byl spíš ten, co od nějaké bitky uteče. Jednou jsem se popral se skinheadem, který mě napadl. Ránu jsem mu vrátil a utekl jsem," vzpomíná.
To, co ho přivedlo sem, svaluje hlavně na alkohol. "Byl jsem dost opilej. S bratrancem jsme toho vypili hodně. Ten pán nás urážel, chtěl se bít," vzpomíná tiše. Říká, že nechápe, co se s ním stalo. Všeho prý lituje. "Toho, že jsem ho bil, i toho, že jsem mu nezavolal pomoc," dodává.
V Boleticích je na stejném oddělení jako ostatní tři mladiství vrazi. Bude tady do té doby, než dokončí základní školu. Pak půjde do jiného výchovného ústavu, kde bude moci studovat střední školu.
Jaký může mít kluk jako ty důvod, aby ukopal člověka?
Byl jsem opilý a ten pán nás urážel a nadával nám. Bít se začal on, vystartoval po mém bratranci. Začali se prát a já jen stál a koukal na ně. Pořád ale nadával. Pak se ve mně něco zlomilo, pustil jsem víno na zem, odtrhl od něj bratrance a začal jsem ho mlátit a kopat.
Proč k tomu konfliktu došlo?
Celé odpoledne jsme popíjeli u sestřenice. I když jsme toho vypili dost, rozhodli jsme se, že si v obchodě koupíme ještě víno. Protože nám ho nechtěli prodat, požádal jsem tohohle pána, aby nám ho koupil. Když jsem odcházel, bratranec se s ním o něčem dohadoval. Strkali do sebe, až ten pán upadl. Pak jsme odešli. Na cestě domů jsme ale za sebou uslyšeli kroky. Ze tmy se vynořil on a začal nám nadávat.
Proč jsi mu pak nepomohl?
Docela dlouho jsem ho kopal. Najednou jsem si uvědomil, že se nehýbe. Byl od krve a divně chrčel. Vzal jsem ho za triko a otočil ho na bok, ale neodpovídal. Hrozně mi bušilo srdce, lekl jsem se a utekl. Nechápu, proč jsem mu nezavolal pomoc.
Kdy jsi zjistil, že zemřel?
Jel jsem kolem toho místa druhý den autobusem do školy. Byla tam policejní auta. Myslel jsem, že toho pána někdo našel a zavolal mu pomoc a oni zjišťují, co se stalo. Máma jednoho kamaráda nám ale řekla, že tam v noci někdo zabil chlapa.
Co tě v té chvíli napadlo?
Vyrazilo mi to dech a utekl jsem za budovu školy a tam jsem brečel. Nevěřil jsem tomu, říkal jsem si, že se spletli a že určitě žije. Modlil jsem se, aby žil. Pak pro nás do školy přijeli kriminalisté.
Uvědomil sis hned ten druhý den, co jsi vlastně udělal?
Ne. Je to stejné, jako když vám umře někdo z rodiny. Všichni brečí a mluví o tom, ale úplně vám to dojde až na pohřbu. To bylo stejné. První tři dny jsem tomu nevěřil. Furt jsem si říkal, že se to nestalo.
Co na to říkali rodiče a kamarádi?
Mamce jsem ublížil nejvíc. Byla z toho hrozně smutná. Týden jsem nechtěl navštívit babičku, za kterou jsem předtím chodil skoro denně. Mamka ale řekla, že se nemůžu nafurt schovávat. A kamarádi? Všichni ve městě to věděli. Rozneslo se to hned. Po třech dnech jsem vyšel před barák, každý se na mě díval pohledem: "Jak jsi to mohl udělat?"
Jak se na tu událost díváš teď?
Nikomu bych to nepřál. Lituju toho. Kdybych se ještě někdy dostal do bitky, vím, že musím rychle pryč. Hlavně se do ničeho neplést. A alkohol? Vím už, co s člověkem udělá.
Než jsi nastoupil do Boletic, byl jsi devět měsíců v jiném diagnostickém ústavu. Jaký je mezi nimi rozdíl?
Tam jsem měl víc volnosti, to bylo lepší. Tady máme ale pořád co dělat, takže to zase rychleji utíká.
Letos skončíš základní školu, co chceš dělat dál?
Od první do sedmé třídy jsem chtěl být automechanikem. Flákal jsem ale učení a taky chodil za školu. Takže vím, že na to nemám dobré známky. Chci se ale něčím vyučit, abych si pak, až se vrátím domů, mohl najít práci a pořídit si byt. No a chci se hlavně věnovat muzice. Hraju na klavír, kytaru, bubny a ještě se chci naučit na housle.
Co si přeješ teď ze všeho nejvíc?
Abych mohl jet na Vánoce domů. Chci vidět mámu a bráchu.
