Jak arabské režimy zápasí s demonstracemi rozdmýchanými Twitterem a al-Džazírou a američtí diplomaté se snaží porozumět důsledkům WikiLeaks, je jasné, že globální informační věk bude vyžadovat propracovanější výklad fungování moci ve světové politice.
Právě to je argument mé nové knihy The Future of Power (Budoucnost moci). V současném století dochází ke dvěma změnám – k přesunu moci a k difuzi moci. Přesun moci z jednoho dominantního státu na jiný je známý historický jev, ale difuze moci je proces novější. Problém všech států dnes spočívá v tom, že větší část dění se odehrává mimo kontrolu i toho nejmocnějšího z nich.
Povrchní analogie
Co se týče přesunu moci, pozorností se vrchovatě hýří kolem údajného amerického úpadku, často s povrchními přirovnáními k Británii a Římu. Řím však po dosažení mocenského vrcholu zůstal dominantní ještě víc než tři staletí a ani pak nepodlehl nástupu jiného státu, nýbrž zahynul v důsledku tisíce šrámů, jež utržil od různých barbarských kmenů.
Věru, navzdory všem módním prognózám, že Čína, Indie či Brazílie v nadcházejících desetiletích předstihnou Spojené státy, největší hrozby asi pocházejí od moderních barbarů a nestátních aktérů. Difuze moci může v informačně ukotveném světě kybernetické zranitelnosti představovat větší hrozbu než přesun moci. Co bude v globálně informačním věku jedenadvacátého století znamenat uplatňování moci? Které zdroje budou moc generovat?
Brazilský voják během útoku na drogové gangy ve slumu Alemao v Riu de Janeiro (27. listopadu 2010)
Každá éra přináší své vlastní odpovědi. V šestnáctém století mělo Španělsko navrch díky vládě nad koloniemi a zlatým prutům, v sedmnáctém století těžilo Holandsko z obchodu a finančnictví, v osmnáctém století Francii posílila početnější populace a vojsko a v devatenáctém století se britská moc opírala o průmyslové a námořní prvenství.
Všeobecné mínění mělo vždy za to, že mocensky vévodí stát s největší armádou. V informačním věku to však může být stát (či nestátní aktér) s nejpůsobivějším příběhem, který se prosadí. Dnes není ani zdaleka jasné jak poměřovat mocenskou rovnováhu, natož jak pro tento nový svět konstruovat úspěšné strategie přežití.
Monopoly podrývané neformálními sítěmi
Většina současných prognóz posunu v globální rovnováze moci se zakládá primárně na jediném faktoru: na prognózách růstu HDP jednotlivých zemí. Přehlížejí tedy ostatní rozměry moci, včetně tvrdé vojenské moci i měkké moci příběhu, o politických nesnázích při jejich slučování do úspěšných strategií ani nemluvě.
Státy sice zůstanou na světové scéně dominantním hráčem, ale zjistí, že je tato scéna výrazně více zalidněná a že je těžší ji ovládat. Oproti minulosti má mnohem větší část jejich obyvatel přístup k moci pramenící z informací.
Vlády mají odjakživa starost o tok a řízení informací a dnešní doba není první, již silně postihují dramatické změny informačních technologií. Skutečnou novinkou – jejíž projevy můžeme právě vidět na Středním východě – je rychlost komunikace a technikou zprostředkovaný nárůst moci široké škály aktérů. Nynější informační věk, občas nazývaný „třetí průmyslovou revolucí“, vychází z překotného technického rozvoje počítačů, komunikací a softwaru, který dále vede k dramatickému poklesu nákladů na tvorbu, zpracování, přenášení a vyhledávání informací všeho druhu. A to znamená, že světová politika už nemůže být výhradní doménou vlád.
Jak náklady na užívání počítačů a komunikací klesají, snižují se přístupové bariéry. To posílilo moc jednotlivců a soukromých organizací, od firem přes nevládní organizace až po teroristy, takže mohou hrát přímou úlohu ve světové politice.
Šíření informací znamená, že moc bude rozprostřená do větší šíře a monopol tradiční byrokracie budou podrývat neformální sítě. Z rychlosti internetového času plyne, že všechny vlády budou mít slabší kontrolu nad svými agendami. Političtí lídři budou požívat menší míru volnosti, než budou muset reagovat na události, a pak ještě budou nuceni soupeřit s narůstajícím počtem a pestrostí aktérů, aby je bylo slyšet.
Toho jsme teď svědky, když se američtí tvůrci politiky namáhají, aby se vypořádali se současnými nepokoji na Středním východě. Pád tuniského režimu měl hluboké domácí kořeny, ale jeho načasování cizince, včetně americké vlády, překvapilo. Někteří pozorovatelé akceleraci této revoluce přisuzují Twitteru a WikiLeaks.
Obtížná chytrá moc
Když teď Obamova administrativa formuluje politiku vůči Egyptu a Jemenu, naráží na jisté dilema. Jemenský režim Alího Abdulláha Sáleha poskytl významnou pomoc při řešení hrozby terorismu napojeného na al-Káidu. Vláda Husního Mubáraka v Egypě zase přispěla ke zmírnění izraelsko-palestinského konfliktu a vyvažovala v regionu íránskou moc. Zjednodušující propagace demokracie prosazovaná vládou George W. Bushe vyšla draho jak v Iráku, tak v Gaze, kde volby vedly ke vzestupu nepřátelské vlády pod vedením Hamásu.
Tisícovka studentů v jemenské metropoli Saná vyzývá Araby, ať se vzbouří proti svým tyranům (16. ledna 2011)
Ulice v jemenské metropoli Saná.
Chytrá politika v informačním věku kombinuje tvrdou a měkkou moc. Vzhledem k tomu, čím USA jsou, si Obamova administrativa nemůže dovolit v oblasti měkké moci opomíjet příběh demokracie, svobody a otevřenosti.
Obama a ministryně zahraničí Hillary Clintonová tudíž vydali veřejné i soukromé výzvy k reformě a ke změně v Egyptě a obecněji v arabském světě a zároveň naléhají na meze násilností všech stran. Tváří v tvář snahám egyptského režimu blokovat přístup k internetu se rovněž postavili na stranu informační svobody.
Jak se bude dění na Středním východě vyvíjet, se lze jen dohadovat, ale platí, že v dnešním informačním věku bude dodržování svobody přístupu významnou složkou chytré moci.
Joseph S. Nye jr
Joseph S. Nye, bývalý náměstek ministra obrany USA, je profesorem Harvardovy univerzity a autorem mimo jiné knihy The Future of Power (Budoucnost moci).
Copyright: Project Syndicate, 2011. Z angličtiny přeložil David Daduč, titulek a mezititulky jsou redakční.
