Irsko zažívá léta prudkého ekonomického vzestupu, největšího v Evropě. V čem jsou hlavní zdroje úspěchu?
Chceme-li opravdu najít kořeny úspěchu, musíte se vrátit do šedesátých let, kdy generace politických vizionářů investovala velmi mnoho do nového vzdělávacího systému. Vzdělání je klíč. Pokud by dobré vzdělání zůstalo dostupné jen pro privilegovanou elitu, nikdy by Irsko nemohlo využít talentu a schopností svých lidí. To se projevuje nyní, v mladé generaci vzdělaných lidí, generaci, která je velmi dobře schopna účastnit se toho, co je možné nazývat druhou průmyslovou revolucí. Druhou velmi důležitou věcí byl náš vstup do Evropské unie. Členství v unii pro nás znamenalo obrovskou změnu k lepšímu, ekonomicky, ale také v oblasti sociální, kulturní a politické. Dalo tomuto malému ostrůvku obrovskou platformu, na které se mohl rozvíjet a ukázat se.
Jak vysvětlujete, že všechno irské - od piva přes staré legendy k hudbě - je nyní ve světě mimořádně populární?
Má to dva důvody. Za prvé: je to dobré. Druhým důvodem je obrovské historické rozpětí našich tradic, které se datují tisíce let zpět. Například: Keltové, kteří přišli do Irska, přišli z oblastí, kde nyní leží Česká republika, tam bylo centrum keltských kmenů. Takže bych vlastně mohla říci, že se návštěvou České republiky tak trochu vracím zpět, domů.
Dublin je plný Irů z diaspory, kteří se vracejí. Přispívá obrovská diaspora ke změnám?
Aktivně se snažíme přitahovat zpět Iry, kteří zemi opustili a rozvinuli svoje schopnosti v cizině. Získáváme tím velmi mnoho. Pomáhá nám i globální návrat k irským kořenům. Na tomto ostrově je nás pět milionů lidí, po celé zemi kolem sedmdesáti milionů. A tak jak nové Irsko nabírá dech, Irové v Americe, Irové v Kanadě, Irové v Austrálii se také začínají probouzet. A oni se nyní opravdu velmi zásadním způsobem podílejí na tom, co nazýváme irskou kulturou. To strašné neštěstí emigrace, nucené emigrace, nám nyní - což je ironie - dalo obrovský celosvětový dosah, globální zdroje.
Jaké jsou hlavní změny v irské společnosti?
Život se mění na velmi obyčejných úrovních každodenního života. Lidé nyní mají práci, tu předtím neměli. Avšak: jsme rozvinutou zemí s pamětí země třetího světa. Naše vzpomínky na chudobu jsou stále dost živé, není to tak dávno. A to je zdravá věc, vede nás to ke skromnosti, dává nám schopnost soucítit, protože i nyní máme ve své zemi bezdomovce, chudé lidi. Naše generace má velké štěstí: jsme první generací v Irsku, která má prostředky na to, aby se pro ni chudoba stala historií.
Může se mírový proces v Severním Irsku zhroutit?
Ano, možné je všechno. Ale i kdyby zkolaboval, nemyslím, že by se vše vrátilo na úplný začátek. Všichni jsme na té cestě došli hodně daleko. Lidé, kteří by spolu ještě nedávno nepromluvili ani za nic na světě, nyní komunikují. Všichni víme velmi dobře, jaké jsou jiné alternativy, jsou strašlivé a děsivé. Není cesty zpět.
Co je klíčovým problémem?
Nedostatek důvěry, příliš mnoho let zášti, příliš mnoho let nenávisti. Ale nyní se to mění. Po všech těch generacích nenávisti se snažíme začít od začátku a vybudovat atmosféru vzájemného respektu. To je fantastické.
Myslíte si, že Irsko by mělo nakonec být sjednoceno?
Samozřejmě, že ano. Jsem hluboce přesvědčená, že tehdy Irsko naplno využije svůj potenciál. Že mír, opravdová prosperita a konec nenávisti přijde teprve tehdy, až se sever, jih, východ a západ sjednotí. Různí lidé mají různé pohledy na to, co tato jednota znamená. Můj pohled je nyní kompletně obsažen v dohodě Velkého pátku. Pevně věřím, že Severní Irsko zůstane částí Spojeného království tak dlouho, jak si to lidé v Severním Irsku budou přát. Ale já, tak jako mnozí, si vyhrazuji právo přesvědčovat - demokratickými metodami - obyvatele Severního Irska, že nakonec by se jim lépe žilo ve sjednoceném Irsku.
Stane se tak v budoucnu?
Nepochybně. A je stále více unionistů, kteří říkají, že o tom už také nepochybují. Samozřejmě, musí mít jistotu, že to sjednocené Irsko, o kterém mluvíme, bude místem, kde jejich tradice, identita a kultura budou respektovány a budou se moci rozvíjet.
Osobně jste prošla hrůzami let násilí. Opakujete: "musíme být velkorysí a odpouštět". Je jednoduché odpustit?
Je to nesmírně obtížné. Je to nejtěžší, co musíte udělat. Je to vůbec nejtěžší věc, kterou jsem kdy musela udělat. Když jste zasažen něčím takovým... Můj bratr je hluchý. Lidé, kteří věděli, že neslyší, se ho pokusili zabít. Strašně mě to zasáhlo, strašně. Myslím, že to byl oprávněný hněv, spravedlivé rozhořčení. Jenže hněv se může změnit v touhu po pomstě, může být předestilován do boje, do nenávisti. Každý den života, cokoliv děláte, pak směřuje k touze pomstít křivdy minulosti. Budoucnost je navždy kontaminována nenávistí. Tak vypadal život nesčetných lidí v Severním Irsku, kteří vždy čekali, že zítřek jim dá možnost pomstít rány z minulosti. Je to marné a zoufalé. Nikomu to nedává šanci na budoucnost. Učit se odpouštět je jako předmět ve škole, nepřijde to přirozeně, spontánně. Lidé se tomu musí učit.
Jaké místo v historii budou mít extrémní nacionalisté? Nemyslíte, že generace vašich dětí je bude vnímat jen jako fanatiky?
Ponechám historii, aby je soudila. Historie má schopnost přepracovávat podobu příběhů. Vážně nevím, co řekne. Už v mládí, v osmnácti, kdy jsem se musela v mnoha věcech rozhodnout, jsem dospěla k závěru, že cesta násilí není správná. Chápala jsem podněty, které k ní vedly. Uvědomovala jsem si, že katolíci v Severním Irsku jsou utlačováni, což byla příčina konfliktu. V roce 1969, když mi bylo osmnáct, jsem byla svědkem, jak uniformovaní policisté podpalují domy katolíků. Poprvé jsem si uvědomila, že zákon a pořádek znamená ve skutečnosti jejich zákon a jejich pořádek. Tehdy ještě neexistovala IRA, žádní muži se zbraněmi, jen pár starých mužů, kteří měli z padesátých let rezavé pušky. Je možné, že moje děti a vnuci budou tyto časy vnímat docela jinak než ti, kteří je prožili, kteří ztratili své přátele. Já sama jsem v konfliktu přišla o mnoho přátel, viděla jsem hodně zničených životů. Bylo toho dost, aby mě to naprosto zhnusilo, aby mě to naučilo, že ti, kdo na násilí odpovídali násilím, nás jen odsuzovali k novému násilí.
