Větší kontrast si na nejstarším fotografickém festivalu světa Rencontres d’Arles nebylo možné představit: zatímco loňský hlavní kurátor Christian Lacroix nezapřel svoji profesi módního návrháře a největší prostor poskytl výstavám idealizovaných módních snímků, americká fotografka Nan Goldinová, jež ho letos vystřídala, pozvala především autory, kteří podobně jako ona ukazují syrový pohled na svět.
Takhle my žijeme
Goldinová je v programu festivalu zastoupena několikrát (včetně toho, že představuje i svou vlastní sbírku fotografií). Její diapozitivní projekce Balada o sexuální závislosti, kterou před lety hostila i pražská Galerie Rudolfinum, se ve druhé polovině 80. let stala milníkem: do té doby žádný fotograf neukázal s takovou otevřeností a vizuální silou nejintimnější chvíle svého života a nevytvořil tak hluboký a zobecňující obraz části tehdejší mladé generace, zoufale hledající i – i za cenu sebedestrukce – alternativy k životnímu stylu svých rodičů. Goldinová se stala vzorem pro plejádu dalších fotografů, ale tento svůj obrazový deník, skvěle kombinující prokomponované barevné záběry s neuhlazenými momentkami, už nepřekonala.
Bylo to vidět i v Arles v konfrontaci rozšířené verze Balady s novou projekcí Sestry, svatí a Sibyly, kombinující na třech plátnech amatérské snímky z rodinného archivu s autorčinými fotografiemi a filmy. Autentický příběh o vlastní sestře, rebelující proti autoritativnímu otci i konzumní společnosti a končící její sebevraždou, měl mnohá silná místa, ale zahrnoval i spekulativní partie (kupř. početné varianty naturalistických záběrů autorčiny ruky s ranami od hořící cigarety) vyznívající coby exhibice. To podtrhávalo i spektakulární začlenění postele s figurínou nemocné sestry do projekčního prostoru v prostředí odsvěceného kostela.
Třiatřicetiletý Američan Leigh Ledare došel v překračování tabu ještě dál. Ve velmi privátních scénách totiž fotografoval nejen sebe a bratra, ale i svou matku, bývalou úspěšnou balerínu, která si po padesátce pořídila mladého milence. Ačkoliv se Ledarovy některé záběry blíží k pornografii, výstava jako celek vytváří mnohovrstevnatý obraz vztahů mezi matkou a synem, soukromým a veřejným světem, mládím a stářím. Obraz daleko citlivější a hlubší než povrchně efektní rozostřené snímky kopulujících párů a narkomanů vpichujících si drogy, z cyklu Agonie od francouzského člena agentury Magnum Antoina d’Agaty. Právě jeho fotografie nejvíce signalizují nebezpečí, že šokující motivy a záměrně exaltovaný antiestetický styl, ještě nedávno působící objevně, se neustálým opakováním rozmělňují.
Naštěstí v Arles jsou zastoupeni i mnozí další představitelé syrových subjektivních dokumentů, třeba Švéd Anders Petersen, Portugalec Paulo Nozolino, Dán Jakob Aue Sobol či Izraelec Michael Ackerman. V expresivních černobílých souborech kombinujících netradiční portréty, detaily nahých těl, fragmenty prostředí a zdánlivě banální momentky všedních situací, akcentují osobní pohledy a pocity, ale i vytvářejí zobecňující pohledy na mnohé aspekty života, v nichž přes všechnu naturalističnost a depresi zůstává kus naděje.
Snížený rozpočet, nesnížená kvalita
Různé formy dokumentu vůbec letos v Arles hrají prim. K nejsilnějším dílům patří projekce novějších barevných snímků slavného britského fotografa, filmaře a kurátora Martina Parra na téma bohatství. Po letech, kdy ukazoval především život středních vrstev, se Parr zaměřil na bohaté lidi. Na dostizích v Ascotu, na Milionářském veletrhu v Moskvě nebo v prodejně firmy Cartier v Dubaji zachytil se svým typickým humorem a jemnou ironií paralely i rozdíly mezi lidmi, kteří v bohatství žijí od narození, a novými zbohatlíky, kteří se jim snaží přizpůsobit. Kontrast k Parrovi představují kupříkladu panoramatické snímky opilců, žebráků, bezdomovců a trhovců na špinavých ulicích ukrajinského Charkova od Borise Michajlova nebo neuhlazené snímky ze života litevských vesničanů, jejichž autor Rimaldas Viksraitis získal cenu Discovery Award ve výši 25 000 eur. Dnes už poněkud archaicky, ale přitom příjemně nostalgicky působí lyrické pojetí humanistické fotografie poezie všedního, které je v Arles reprezentováno především retrospektivou devětadevadesátiletého Willyho Ronise.
Mezi 66 výstavami z oficiálního programu (vedle něho v Arles probíhá i "off festival") jsou zastoupeny i další typy fotografie. Zájem vzbuzuje retrospektiva Duanea Michalse, na níž jsou vedle jeho proslulých sekvencí na pomezí fotografie, filmu a literatury k vidění i novější vtipné parafráze děl hvězd současného fotografického nebe. Skvělé jsou portréty Angličana Briana Griffina nebo přeludné snímky malých modelů architektonických staveb od Japonce Naoya Hatakeyamy: vypadají jako autentické záběry z newyorských či tokijských ulic. Třídílnou expozicí, dokumentující celoživotní dílo, se představuje Robert Delpire, grafik, kurátor a legendární vydavatel knih Cartiera-Bressona, Kleina či Koudelky.
Již tradičně minimálně je tu zastoupena tvorba ze střední a východní Evropy. Tentokrát zcela chybí i fotografie ruských autorů, Polsko reprezenzují nezvyklými sportovními snímky Tomasze Gudzowatého. Zatímco práce současných českých autorů slavily v poslední době úspěchy na jiných francouzských festivalech v Lille a Lyonu (Tereza Vlčková dokonce získala v Lyonu hlavní Cenu BMW), v Arles je česká fotografie zastoupena pouze staršími momentkami Václava Havla a jeho přátel z Hrádečku od Bohdana Holomíčka. Škoda, neboť na festivalu je i několik vyloženě slabých výstav. Snad nejhorší z nich je další z pravidelných poct jeho zakladateli Lucienu Clergueovi, představující kýčovité kombinace aktů a religiózních motivů.
Nicméně řediteli Francoisovi Hébelovi a jeho spolupracovníkům se i s rozpočtem výrazně sníženým ekonomickou krizí podařilo důstojně oslavit 40. výročí založení festivalu. Vždyť k programu patří i večerní pořady v Antickém divadle, sympozia, přednášky, Noc roku s projekcemi prací z mnoha agentur a časopisů, hodnocení portfolií a 22 tvůrčích dílen. Je to jeden z nejlepších ročníků ve festivalové historii. Trvá do 13. září a informace o něm lze získat na www.rencontres-arles.com.
