Od počátku patří například k hlavním zastáncům zveřejňování údajů o kvalitě léčebné péče v jednotlivých nemocnicích, volá po systematičtějším vzdělávání lékařů-specialistů a myslí si, že dobře vybavená poliklinika poskytne efektivnější léčbu než malá nemocnice.
Marek Šetina je žákem věhlasného kardiochirurga profesora Pirka, pod nímž deset let pracoval v pražském Institutu klinické a experimentální medicíny. Před dvěma lety přijal výzvu založit novou kardiochirurgii v jižních Čechách.
"Chtěl jsem mít možnost rozhodovat se nezávisle, nést odpovědnost jenom sám za sebe a za oddělení," vysvětluje svůj odchod z Prahy. Téměř přes noc se tak stal z vynikajícího operatéra i manažerem jednoho z nejmodernějších pracovišť v tomto oboru.
Za jeho úspěšnou kariérou se skrývá nekonečné studium, cílevědomost a zároveň praxe v jedné z nejprestižnějších amerických klinik. Právě osmnáct měsíců na Mayo Clinic v minnesotském Rochesteru mu rozšířilo "malé české" obzory a otevřelo dveře k nejnovějším poznatkům.
Jak se odráží stav společnosti ve zdravotnictví?
Zdravotníci jsou součástí společnosti. Je tedy přirozené, že úroveň našeho zdravotnictví je v naprostém souladu s celkovou úrovní společnosti, ekonomiky či politické kultury. Není ani horší, ani lepší, než je úroveň našeho školství, průmyslu, vědy nebo morálky.
Co vám nejvíc v naší společnosti chybí?
Více sebevědomí, vzájemné tolerance a úcty k sobě i k druhým. Naše povahové rysy určitě ovlivnila dlouhá léta totality i to, že jsme příslušníci malého národa. Jsme buď ustrašení, anebo máme tendenci se vytahovat.
Neumíme klidně diskutovat, diskuse o názorech rychle přechází do osobní roviny. Jen obtížně respektujeme jiný názor a neumíme chválit. Domníváme se, že když někoho pochválíme, říkáme tím, že je lepší než my.
A to zase souvisí s nedostatkem sebevědomí, protože kdo má zdravé sebevědomí a ví, že něco umí, necítí se ponížen, pokud projeví uznání někomu jinému. Naštěstí současná mladá generace už těmito problémy trpí méně, chová se přirozeněji.
Jak se díváte na naše zdravotnictví?
Musím říci, že se jeho úroveň za posledních deset let dramaticky zlepšila. V přístrojovém vybavení jsme vyspělé země v mnohém dohnali. Některé nemocnice jsou vybaveny dokonce lépe, než by bylo třeba. Ale trochu jsme zapomněli, že techniku musí obsluhovat erudovaní odborníci.
Zanedbali jsme investice do lidí, do jejich vzdělání. Vždyť třeba systém postgraduálního studia odborných lékařů se od revoluce zásadním způsobem nezměnil.
Vždycky se však říkalo, že naši lékaři jsou odborně na vynikající úrovni, jen nemají techniku...
To je takové staré známé tvrzení, kterým se dlouhá léta opájíme, ale v průměru je úroveň našich znalostí spíš nižší než lékařů ve vyspělých zemích. Na druhé straně trochu chybí konkurence a přirozeně také motivace. Až na výjimky stále platí, že rozdíly v příjmech mezi špičkovými a průměrnými jsou u nás mnohem menší než na Západě.
V Minnesotě jste byl jeden a půl roku. Co vás tam nejvíc překvapilo?
Rochester je sedmdesátitisícové město a daleko široko nic není. Je tu však Mayo Clinic, jedna z nejlepších a největších na světě, která zaměstnává pětatřicet tisíc lidí.
Jen kardiochirurgie využívá deseti operačních sálů. Pracuje se s mnohem větším úsilím než u nás. Rozdíl mezi lékařem ve výcviku a lékařem, který samostatně léčí, je po pracovní, společenské, ale i ekonomické stránce propastný.
Vyučující lékaři, kteří jsou nesmírně vzdělaní a patří k nejlepším v Americe, vyžadují naprostou poslušnost, každému novému vyjadřují velkou nedůvěru a všechno po něm kontrolují.
Zpočátku jsem to bral osobně a ponižovalo mě to. Ale pak jsem viděl, že se stejnými problémy se potýkají všichni mladí lékaři. Uvědomil jsem si, že Mayo Clinic poskytuje výcvik lidem z celého světa s velmi různou úrovní znalostí, ale v žádném případě si nemůže dovolit, aby se díky tomu snížila kvalita poskytované péče.
Je něco, co byste z Ameriky okamžitě převzal?
V USA musí nemocnice, která chce vychovávat lékaře, získat akreditaci. Ta je garancí nejvyšší úrovně. V praxi to znamená, že z tisíce amerických kardiochirurgií může vychovávat operatéry jen padesát nejlepších pracovišť.
A akreditace neznamená jen prestiž, ale přináší i dotace od státu na výuku mladých lékařů a peníze od pojišťoven, neboť pacienti častěji takovou nemocnici vyhledávají. U nás je postgraduální vzdělávání k odborným atestacím záležitostí všech nemocnic a zdravotnických zařízení, které si v podstatě vychovávají své lékaře. Takže jak osvícený je primář a jak připraví své pokračovatele, takoví prostě budou.
Jsou nemocnice, kterým byste se jako pacient raději nesvěřil?
Je to jako v každém jiném oboru. Jsou nemocnice lepší a horší, tak jako jsou lepší a horší fotbalové týmy, autoopravny nebo noviny. Bohužel, nejsou u nás k dispozici data, podle kterých by si lidé mohli vybírat.
Ale pokud má jedno oddělení u srovnatelných pacientů úmrtnost dvě procenta a druhé třeba dvanáct, pak na horším pracovišti umře v každé stovce o deset lidí více. A pacient má právo vědět, jakému týmu svůj život svěřuje.
Podle čeho se jako pacient orientujete vy?
Třeba v kardiochirurgii mám určité představy, ale v jiných oborech také ne. Domnívám se, že výsledky pracovišť by měly být součástí výročních veřejně přístupných zpráv nemocnic. Například v Americe vychází každoročně publikace, která hodnotí všechny nemocnice podle mnoha různých kritérií.
A nejen nemocnice, ale i jednotlivé obory a člověk ví, že určitá nemocnice je v té a v té oblasti první, druhá, desátá... Samozřejmě to hodnocení zákonitě nikdy nemůže být úplně objektivní - medicína není matematika, přesto si myslím, že je to veliké vodítko.
Jste pro to, aby se zveřejňovala i úmrtnost?
Slovo úmrtnost je zajímavé hlavně mediálně, nemyslím si však, že zveřejňování pouhé úmrtnosti má nějaký valný význam - je jen jedním z mnoha ukazatelů. Důležité je zveřejnění kvality péče o nemocné vůbec.
Byl by to i stimul pro nás zdravotníky, zdravá konkurence by určitě vedla ke zkvalitnění péče. Abychom však mohli seriózně vyhodnotit výsledky, musíme nejprve vypracovat jednotnou metodiku sběru a zpracování dat, srovnávat srovnatelné - tedy výsledky v jednotlivých oborech či srovnatelné skupiny pacientů.
Dalším nezbytným předpokladem je zavést kontrolní mechanismy, protože přirozenou snahou každého je ukazovat to lepší a potlačit to horší. To vše vyžaduje mnoho práce a já si nejsem jist, že se někdo v dohledné době chystá tento problém odpovědně řešit.
Jsou země, které přijaly eutanazii. Schvalujete ji?
Myslím si, že otázka nestojí, zda eutanazie ano, či ne. Přístup k eutanazii totiž závisí na mnoha faktorech. K těm nejdůležitějším patří stav společnosti a vztah k víře.
Eutanazie je v jistém slova smyslu výrazem veliké svobody v rozhodování jednotlivce. Ovšem za tuto svobodu se platí daň, kterou může být zbytečná smrt. (Ale například za svobodu řídit automobil také platíme životy při dopravních nehodách.)
Takže otázka pro nás je, zda je pro naši společnost tato míra svobody důležitá a zda jsme připraveni nést všechny důsledky, které eutanazie přináší.
Proč je na Západě veřejnost v otázkách zdraví vzdělanější a informovanější?
Mají spoustu naučných pořadů, více dostupných informací v televizi, v tisku. Jsou-li lidé vážněji nemocní, sami se snaží co nejvíc o svém problému dozvědět. Chtějí o sobě rozhodovat a podrobně se ptají.
Kdyby se někdo u nás lékaře dotazoval na vzdělání, na praxi, asi by se cítil dotčený. V Americe je běžné i na toto bez emocí a pravdivě odpovídat. Američané jsou proti nám mnohem tolerantnější, víc respektují názory svoje i ostatních. Pokud je něčí názor chybný, neznamená to, že ho nemůže říct.
My se mnohdy stydíme k něčemu vyjádřit, abychom nevypadali hloupě. To si většina Američanů nepřipouští a klidně svůj názor řekne. Proto americký lékař názor pacienta nejen vyslechne, ale i respektuje. I když názor nemocného není zrovna v souladu s názorem lékaře, nemusí to nutně znamenat, že je špatný. Navíc žádný lékař, stejně jako žádný člověk, který se musí rozhodovat, není bez chyb, tedy bez rozhodnutí, která se později prokážou jako špatná. Ani já nemohu tvrdit, že jsem se nikdy nezmýlil.
To si mnoho lidí nepřipouští.
I když se situace v posledních letech zlepšuje, přesto někteří zdravotníci ještě pořád necítí potřebu pacientům věci vysvětlovat a mají tendenci rozhodovat za ně. Vztah lékaře a pacienta by měl být partnerský, založený na vzájemném respektu a důvěře. Neměl by to být vztah nadřízeného k podřízenému či ochránce a ochraňovaného.
Je-li člověk nemocný, je nutné otevřeně daný problém pojmenovat a pak jej společnými silami řešit. V civilizovaných zemích lékař pacientovi vysvětlí podstatu nemoci, výhody a nevýhody možných způsobů léčby, navrhne mu další postup a o konkrétních krocích rozhodují společně. Tak se pacient ztotožní s léčebným postupem a snáze přijímá i nepříjemné procedury.
Co řeknete na argument, že když jsou plné ordinace, nemůže být na vybavování s pacienty čas.
Lékař si musí najít na svého pacienta čas. To je právě ten začarovaný kruh, chyba systému. My máme příliš mnoho nemocnic a příliš málo lékařů v ambulancích a na poliklinikách, proto jsou tam fronty.
Navíc nemocnice jsou mnohem dražší než ambulance a z toho plynou i finanční problémy. Do nemocnic totiž přicházejí pacienti, kterým by stačilo vyšetření v ambulanci nebo na dobře vybavené poliklinice. Je potřeba přenést péči do první linie. A pak by bylo i víc času na pacienty.
Na našem oddělení se každý chirurg i každý anesteziolog jde pacientovi před operací představit a promluvit s ním. Ačkoliv i naše pacienty vlastní zdraví velice zajímá, ptají se mnohem méně než v Americe. To je dáno zakořeněnými obavami, aby lékaře příliš neobtěžovali.
Jenže oni je často opravdu obtěžují...
Bohužel. Často nepokládáme za důležité, co si pacient myslí. Dokonce nejsme ochotni ani srozumitelně zopakovat, co mu je. Nedochází nám, že člověk v cizím prostředí a ve stresu vnímá jen velmi malou část toho, co se mu říká. A pak už se neodváží znovu zeptat.
A když se zeptá, lékař to nechápe: "Vždyť jsem vám to přece před pěti minutami vysvětlil!" Měli bychom si bez hněvu a nadřazenosti uvědomit, že zatímco pro nás je vytahování stehů nebo píchnutí injekce běžný výkon, pro nemocného je to stres. Je jasné, že pacient je laik, ale to neznamená, že by byl méněcenný a že bychom si s ním o jeho zdraví neměli povídat.
Vždyť nám se přece také nelíbí, když řemeslník nebo úředník za přepážkou je k nám nepříjemný a dává nám najevo, že ničemu nerozumíme. Nedostatkem tolerance a vzájemného respektu si úplně zbytečně znepříjemňujeme život. Ale i přesto je dnešní doba neporovnatelně lepší, než byl život za minulého režimu.
|
Marek Šetina |
| * narodil se 5. prosince 1959 v Brně * vystudoval Fakultu všeobecného lékařství UK, v roce 1994 absolvoval studijní pobyt na americké klinice Ochsner Foundation Hospital v New Orleans, v letech 1997-98 studijní stáž na Mayo Clinik v Minnesotě * nyní je primářem kardiochirurgického oddělení Nemocnice České Budějovice (atestace ze všeobecné chirurgie, z cévní chirurgie a kardiochirurgie) * publikoval více než 20 odborných prací; přednáší doma, v Evropě, v Americe, v Japonsku, v Brazílii, v Portoriku * je ženatý a má dceru a syna |
