Do Istanbulu se sjeli zástupci šesti mocností (pět stálých členů RB OSN a Německo), aby s Íránem diskutovali o jeho jaderném programu.
Bývalá metropole Osmanské říše rozdělená Bosporem na evropskou a asijskou část, která po staletí sloužila jako brána mezi Západem a Východem, poskytla rozhovorům díky svým palácům a vznosným mešitám jistě náležitě orientální atmosféru.
Rozhodně však nejde jen o prázdný symbol. Zatímco od dvoudenních rozhovorů se velké pokroky nečekaly, samotné místo schůzky je drobným vítězství pro Írán a především výrazným povzbuzením prestiže Turecka, které pošilhává po výraznější roli na mezinárodní scéně.
Hlavní íránský jaderný vyjednavač Saíd Džalílí po příjezdu do Istanbulu. (21. ledna 2011)
Turecký premiér Recep Tayyip Erdogan (vlevo) a jeho libanonský protějšek Saad Harírí. Turecko se výrazně angažuje v řešení libanonské politické krize. (14. ledna 2011)
Západní vyjednavači dříve íránské žádosti o pořádání rozhovorů v Turecku odmítali. Přestože je Ankara členem NATO, v otázce íránského jaderného programu k ní byli kvůli vynikajícím vztahům s Teheránem podezíraví. Když loni v květnu Írán čelil uvalení dalších sankcí, Turecko a Brazílie přispěchaly s vlastní diplomatickou iniciativou. Podle Spojených států byla však jimi navržená dohoda příliš vágní a Írán se uvalení sankcí nevyhnul.
O peníze jde až v první řadě
Přesun jednání skupiny 5+1 s Íránem z Ženevy do Istanbulu podle některých analytiků značí západní uznání role Turecka. "Fakt, že se jednání konají v Istanbulu, je uznáním toho, že onen údiv nad chováním Turecka byl trochu nefér. Bylo by chybou myslet si, že se Turecko odvrací od Západu a stává se spojencem islámského Íránu," řekl serveru rádia Svobodná Evropa (RFE/RL) Hugh Pope, odborník na Turecko z International Crisis Group.
Brazilský šéf diplomacie Celso Amorim (vlevo), íránský ministr zahraničí Manouchehr Mottakí (uprostřed) s tureckým protějškem Ahmetem Davutogluem při podpisu smlouvy o výměně jaderného paliva. (17. května 2010)
Turecká zahraniční politika se totiž podle analytiků řídí spíše obchodními zájmy než pocitem muslimské sounáležitosti. "Turecký hospodářský růst nepramení z Evropy, ale z Ruska, střední Asie a oblasti Perského zálivu," řekl časopisu Newsweek analytik Ian Lesser. Turecké pohnutky k zrušení sankcí uvalených na Teherán jsou tak především hmotné povahy.
"Sankce mají přímý dopad i na Turecko, a proto hledáme diplomatické řešení. Z minulosti víme, že sankce nefungují a nepovažujeme je za řešení do budoucna," řekl RFE/RL tajemník tureckého ministerstva zahraničních věcí Selim Yenel. Jak praví staré přísloví: O peníze jde až v první řadě.
Erdogan bojuje proti odkazu generálů
Jakým směrem vzmáhající se Turecko vykročí, rozhodnou i červnové parlamentní volby. Favoritem je bezesporu vládnoucí Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP). Podle posledních průzkumů by ji volilo 47 procent Turků. Strana premiéra Recepa Tayyipa Erdogana by tak potřetí za sebou dostala šanci sestavit kabinet. K moci se dostala v roce 2002 po ochromující ekonomické krizi a země za její vlády zažila bezprecedentní hospodářský rozvoj.
AKP, kterou někteří analytici popisují jako islámskou obdobu evropských křesťansko-demokratických stran, je svými politickými rivaly vytrvale
podezírána z toho, že chce za zavřenými dveřmi provést islamistický převrat a zrušit sekulárnost státu, nedotknutelný odkaz Mustafy Kemala Atatürka.
Kontrolu převzala armáda. Titulní stránka tureckého listu Hürriyet z 12. září 1980.
V čele puče v roce 1980 stanul generál Kenan Evren. Dnes může být třiadevadesátiletý stařec obviněn z vlastizrady.
Za strážce dědictví zakladatele moderního Turecka se vždy považovala armáda. V září minulého roku, třicet let od posledního vojenského puče, Turci v referendu odhlasovali ústavní okleštění její moci. Armáda se v budoucnosti bude více zodpovídat občanským soudům a generálové, kteří si v roce 1980 zašpinili ruce krví, přišli o dosavadní imunitu.
Přestože v referendu, které bylo vnímáno jako hlasování o důvěře vládě, se pro ústavní změny vyslovilo téměř 60 procent hlasujících, odkaz puče z roku 1980 dále rozděluje tureckou společnost. Hádky o minulost jsou vlastně soubojem dvou různých vizí o budoucnost Turecka.
Zatímco podle jedné by zemi měli vládnout paternalističtí generálové, kteří lid ochrání před jeho vlastní hloupostí, druhá přiznává Turkům právo mít takovou vládu, jakou si zvolí. I kdyby šlo o vládu islámu.
Oslabení armády v ústavním referendu Erdoganovi uvolnilo ruce k pokusu o ukončení více než čtvrtstoletí trvajících bojů s kurdskými separatisty. Nálety tureckých letadel v uplynulých letech rozprášily bašty Kurdské strany práce (PKK) v severním Iráku a pomalu mizí i politická podpora separatistů mezi obyčejnými lidmi.
Mladý Kurd drží vlajku Strany kurdských pracujících v Istanbulu v březnu 2008.
Obyčejní Kurdové již netouží po nezávislosti, ale chtějí si zachovat svůj jazyk a tradice a zároveň profitovat z tureckého hospodářského zázraku. Ankara již dříve ve snaze přiblížit se vstupu do EU zrušila zákaz používání kurdštiny.
Podle listu The New York Times se nedá očekávat, že by Erdogan Kurdům nabídl autonomii. Aby ukončil konflikt, který si vyžádal přes 40 tisíc životů, nabídne Kurdům s největší pravděpodobností možnost širšího zapojení do politického života.
Nutné změny volebního systému, které by politickým stranám reprezentujícím 14 milionů Kurdů daly větší šanci dostat se do parlamentu, by měly být součástí zcela nové ústavy. Erdogan Turkům slibuje, že novou konstituci dá zemi ve svém třetím premiérském období.
Už nejsme pokorným prosebníkem, vzkazuje Ankara Bruselu
Dosavadní ústavní změny a reformy chválí i EU. Pokud se chcete stát členem Evropské unie, zbavte se posledních autokratických rysů, tlačí na Ankaru Brusel. Přestože vstup do Unie stále zůstává hlavním cílem turecké diplomacie, v Ankaře roste nespokojenost.
Dlouhé námluvyTurecko o vstup do EU požádalo už v roce 1987, ale status kandidáta dostalo až o 12 let později. V říjnu 2005 začaly vstupní rozhovory. Z Bruselu od té doby směrem k Turecku pravidelně zaznívá kritika za pomalé reformy. EU s Tureckem dosud otevřela jen 12 z celkových 35 vyjednávacích kapitol a jen jedna byla uzavřena. |
Turecko vstupní rozhovory zahájilo již před více než pěti lety, vyjednávání ale postupuje jen pomalu, počáteční nadšení ochladlo a Turci EU obviňují, že jim hází klacky pod nohy.
Sebevědomí Ankary ale roste zároveň s ekonomickým růstem země a Erdogan evropské lídry varuje, aby se nepřepočítali. "Turecko dnes již dávno není zemí, která by u evropských dveří čekala jako pokorný prosebník," upozornil nedávno Erdogan na rostoucí ambice své země v časopise Newsweek.
"Pro Evropu žádná skutečná alternativa za Turecko neexistuje," holedbal se Erdogan. Hospodářská krize podle něj ukázala evropskou potřebu po nové dynamice a změně.
Turecký premiér se domnívá, že zatímco ekonomiky evropských zemí stagnují a jejich společnost se čím dál více blíží hranici staroby, Turecko přetéká energií, kterou EU tak zoufale potřebuje.
Expert: Turci se musí držet západních spojenců
Velká Británie a Spojené státy si slibují, že členství Turecka v EU zemi připoutá k Západu a stane se pro něj mostem do islámského světa. Proti jsou ale těžké váhy na poli unijní diplomacie: Francie a Německo. Obě země se netají názorem, že Turecko je příliš zaostalé a kulturně odlišné na to, aby zapadlo mezi ostatní země Unie.
Jednou z klíčových překážek vstupu Turecka do EU je i kyperská otázka. Erdogan vášně kolem ostrova rozděleného od turecké invaze v roce 1974 na severní tureckou a jižní řeckou část naposledy rozvířil minulý pátek, když vyzval Angelu Merkelovou, aby se omluvila. Německá kancléřka prohlásila, že kyperští Turci neprojevují dostatek vůle k znovusjednocení ostrova.
Na Kypru se dodnes pod zemí skrývá přibližně 15 tisíc min. Vojáci OSN, kteří čistili místní minová pole, odejdou z ostrova v únoru 2011.
EU na Turecko tlačí, aby zpřístupnilo své přístavy a letiště kyperským lodím a letadlům, ale Ankara žádá současné ukončení unijního embarga severní poloviny ostrova a stěžuje si, že kyperská otázka Francii a Německu slouží k oddalování vstupu země do EU.
Zatímco nadšení pro vstup do EU pomalu chladne, Ankara se snaží hrát významnou diplomatickou úlohu na Blízkém východě. V Libanonu pomáhá na svět dohodě o nové vládě, když ta poslední padla minulou středu kvůli odstoupení ministrů z šíitského hnutí Hizballáh. Podle Popea nyní záleží na tom, jestli se Ankara ve své snaze nabýt mezinárodní prestiže odpoutá od svých tradičních západních spojenců.
"Příkladem budiž incident s lodí Mavi Marmara z minulého roku. Dosavad velmi dobré vztahy s Izraelem se výrazně pokazily, což mělo výrazné dopady jak pro Turecko, tak pro Washington a Brusel," odkazuje Pope na zásah izraelského komanda na lodi směřující s humanitární pomocí do pásma Gazy, při kterém zahynulo devět tureckých propalestinských aktivistů.
Izraelský zásah proti flotile aktivistů (31. května 2010)
Izraelský zásah proti flotile aktivistů (31. května 2010)
Erdogan po incidentu Izrael obvinil ze státem sponzorovaného terorismu a přerušil s ním vojenské kontakty, za což si vysloužil obdiv mnoha Arabů. Incident dále kalí vztahy mezi Ankarou a Tel Avivem.
Turecko požaduje omluvu, což Izrael odmítá a izraelský ministr zahraničních věcí Avigdor Lieberman dokonce prohlásil, že omluvit by se mělo Turecko za "podporu teroru". "Izraelci se ho musejí zbavit, je to jejich povinnost. Pokud to neučiní, izraelský lid potkají v budoucnu nekonečné problémy," prohlásil na Liebermanovu adresu minulý čtvrtek Erdogan.
Pokračující roztržka vadí především Spojeným státům, pro které Turecko představuje nejvýznamnějšího muslimského spojence. "Dokud se bude Turecko držet širších cílů svých tradičních západních spojenců, jeho prestiž poroste. Problém by nastal, pokud by s nimi přestalo hovořit a zapletlo se do regionálních šarvátek," řekl RFE/RL Pope.
"Musí dál šikovně hrát s kartami, které má v ruce. Turecko je dnes stále podceňované, ale do Istanbulu již dnes vede mnoho cest," naznačil budoucí možnosti země půlměsíce Hope.
Strhněte ten pomník!Pomník turecko - arménského smíření nad městem Kars Jedním z nejožehavějších problémů současného Turecka je i spor o charakter masakrů, jichž se Turci dopustili na Arménech v letech 1915-1917. Arméni trvají na tom, že šlo o genocidu, Turci to zásadně odmítají. Erdogan nedávno spor opět rozdmýchal, když nařídil zbourat památník postavený na hranicích s Arménií, který je zasvěcen přátelství mezi oběma zeměmi. zdroj: ČTK |
