Co ukazují depeše vynesené z americké diplomatické sítě, které minulý týden začal zveřejňovat server WikiLeaks? Můžeme se spokojit s hodnocením, že nám zatím neřekly nic nového: mezinárodní vztahy jsou prostředím plným intrik, tajných dohod a pomlouvání. To přece ví každý.
Ale takový verdikt by byl příliš jednoduchý - mezi těmi tisíci kusů diplomatické pošty jsou i takové (zatím jich není mnoho), které ukazují, že americká diplomacie se nedrží zásad, které si sama vytyčila. A nedrží se jich ani pod prezidentem Obamou, který vyhlásil, že obnoví dobrý obraz USA ve světě. V tomto článku následuje několik příkladů, proč to teď bude mít ještě těžší.
Postřehy a drby. Nic nového
Velká část zpráv, které zatím přinesl WikiLeaks, patří do kategorie informací o vnitřním politickém vývoji v té které zemi, v níž se nachází americká ambasáda. Někdy jde spíše o směs drbů a osobních hodnocení (už jste slyšeli, že ruský premiér Putin je alfa-samec?), jindy o informace od solidních zdrojů. Zatím nic nového - informovat vlastní vládu o vývoji v zahraničí koneckonců patří k hlavním úkolům diplomatů všech zemí: a že někdy půjde o ostrá hodnocení, to je vcelku jasné. Bylo tomu tak i v historii.
Dnes už proslavený je takzvaný Dlouhý telegram, který v roce 1946 odeslal z Moskvy do Washingtonu americký diplomat George F. Kennan. Stalinův Sovětský svaz v něm popsal jako nejistou diktaturu, která si dodává sebevědomí pomocí dobyvačných výpadů do svého okolí.
"Na pozadí nervózního pohledu Kremlu na mezinárodní vztahy leží tradiční ruský pocit nejistoty, který pochází ze zkušenosti prostých rolníků obývajících rozsáhlé pláně, po nichž se proháněly kruté nomádské kmeny. (...) Proto sovětští vůdci vykreslují okolní svět jako zlo a hrozbu, a tím ospravedlňují posilování ruského policejního státu a armády," popisoval Kennan myšlení tehdejších komunistických pohlavárů.
Kennanova depeše byla původně tajná, ale už v roce 1947 byla (v poněkud upravené verzi) anonymně publikována v časopise Foreign Affairs. Představitelé amerického ministerstva zahraničních věcí z toho tehdy velkou radost neměli: Kennanův text byl výbušný, mohl Rusko rozlítit. Ale svůj účel splnil: jeho teze se staly oficiální politikou americké vlády. Prezident Truman si Kennana stáhl k sobě do Washingtonu, kde se stal náměstkem ministra zahraničí.
Harry Truman
Pokud Rusové nerozumějí ničemu jinému než síle, použijeme ji proti nim - taková byla takzvaná "Trumanova doktrína". Cílem USA se stalo zadržovat komunistický vliv, kdekoli na světě to půjde. Proto Amerika dodávala peníze a zbraně Řecku, aby si poradilo s komunistickým povstáním. Proto dostalo pomoc Turecko, aby si udrželo kontrolu nad Bosporskou úžinou, o niž usilovali Sověti. Kennanovy návrhy nepřímo (v době, kdy se sám Kennan s pozicí své vlády už rozešel) vedly i k americkému zapojení se do válek v Koreji a ve Vietnamu.
Nebýt jako oni
Na Dlouhém telegramu je ovšem důležitá ještě jedna věc: v samém závěru Kennan varoval své nadřízené, že tou nejhorší formou odporu proti sovětské hrozbě by bylo chovat se "jako oni", jako sovětský policejní stát. Amerika a celý západní svět by podle něho měly jít pozitivním příkladem.
V tomto ohledu materiály uniklé na WikiLeaks USA zrazují. Ukazují, že Spojené státy se v několika případech zachovaly "jako oni" - jako podezřívavá země, která se snaží o svém okolí sesbírat co největší množství informací. Proto například Amerika požadovala od svých diplomatů, aby vykonávali něco, co lze stěží nazvat jinak než špionážní činností - získávání čísel kreditních karet, čísel účtů u leteckých společností či dalších osobních údajů vysokých představitelů Organizace spojených národů. Vedle toho měli američtí diplomaté přidělení k OSN podle pokynů ministryně zahraničí Hillary Clintonové zjišťovat, jak dobře zabezpečená je telefonní a počítačová síť této organizace. Přitom se na první pohled zdálo, že vztahy mezi Spojenými státy a Organizací spojených národů se s nástupem Baracka Obamy do Bílého domu začaly zlepšovat.
Prezident USA Barack Obama a generální tajemník OSN Pan Ki-mun. (24. září 2010)
Příběh první: zpochybněná Nobelovka
Například: Spojené státy přispívají do pokladny OSN největším dílem ze všech členských států: jen v tomto roce zaplatí přes tři miliardy dolarů (57 miliard korun). Přesto si Amerika nasekala u největší mezinárodní organizace velké dluhy. Vztahy byly napjaté obzvlášť poté, co George W. Bush provedl v roce 2003 invazi do Iráku bez posvěcení Rady bezpečnosti OSN - a byl to právě Bush, kdo nechtěl OSN přispívat penězi na mírové mise ve světě. Jako svůj vstřícný krok k napravení vztahů USA - OSN Barack Obama v roce 2009 oznámil, že své dluhy Amerika splatí.
Nová vstřícnost Obamovy vlády vůči OSN byla dokonce jedním z hlavních důvodů, proč Obama (pro mnohé překvapivě) obdržel v loňském roce Nobelovu cenu za mír. Nobelův výbor tehdy ve svém zdůvodnění uvedl: "Obama přispěl k vytvoření nového podnebí v mezinárodní politice. Do popředí se opět dostala mnohostranná diplomacie, důraz je kladen na to, jakou roli v mezinárodních vztazích hraje Organizace spojených národů a další mezinárodní instituce."
Uniklé depeše z WikiLeaks ukazují, že americký vztah k Organizaci spojených národů se rozhodně nezměnil tolik, jak by si americká vláda přála, aby to vypadalo: OSN je ve Washingtonu vnímána s podezřením. Nasvědčují tomu další údaje z depeše: vyslanci mimo jiné mají zjišťovat, zda neexistuje finanční propojení mezi humanitárními misemi OSN a radikálními hnutími Hamas a Hizballáh na Blízkém východě, či ověřovat, zda někteří zaměstnanci OSN nejsou napojeni na teroristické organizace.
Zleva šéf Hizballáhu Hasan Nasralláh, syrský prezident Bašár Assad a íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád
Nedůvěřuj, prověřuj
Jistě, USA mají na podezřívavost své právo - to Ameriku zasáhly útoky z 11. září 2001! Po těchto atentátech si americká vláda "nasypala popel na hlavu": závěrečná zpráva zvláštní komise zřízené k vyšetření tohoto teroristického útoku v New Yorku a na Pentagon došla k závěru, že k těmto činům teoreticky nemuselo dojít: americké zpravodajské služby měly informace potřebné k tomu, aby teroristy včas zastavily, k dispozici. Nebyly však schopny si je "propojit dohromady". Proto přišla reorganizace amerických tajných služeb a nové, přísnější zákony proti terorismu.
Americký stát se stal "posedlý" informacemi. Ještě v roce 2001 byl schválen zákon nazývaný PATRIOT Act, který značně rozšířil práva americké státní zprávy odposlouchávat telefony či e-maily. A teď vyšlo najevo, že Američané byli podezřívaví i vůči mezinárodním organizacím. Byla to navíc právě tato posedlost daty a jejich sdílením, která Američanům zlomila vaz v kauze WikiLeaks. Veškerá diplomatická pošta byla k dispozici až třem milionům lidí - zaměstnancům naprosté většiny amerických zastupitelských úřadů po světě i všem americkým vojákům. To někomu umožnilo, aby nyní zveřejňované zprávy s různým stupněm utajení postupně vynosil a předal správcům serveru WikiLeaks. Bezpečnostní opatření prý existovala, ale protože vojákům ztěžovala život, nedodržovala se...
Příběh druhý: co za vězně z Guantánama?
Další nepříjemná skutečnost, která na Spojené státy praskla, se týká věznice na Guantánamu: ta představovala pro Američany velký problém už od počátku tažení proti terorismu: "nepřátelští bojovníci", kteří zde byli uvěznění, se nacházeli v právním vzduchoprázdnu - nebylo jasné, z čeho se mají zodpovídat a kdo je bude soudit, nebyli běžnými podezřelými, ale nebyli ani válečnými zajatci - to aby Američany neomezovaly ženevské konvence.
Věznice Guantánamo. Na snímku je takzvaný Tábor VI., kde bylo k 23. říjnu 2010 sedmdesát vězňů.
Při nástupu do úřadu vyhlásil Barack Obama vyřešení otázky Guantánama za svou prioritu - osud lidí, kteří byli na základně zadržováni, však zůstával nejasný. Vrátit je na místo, kde je Američané zatkli (například do Afghánistánu), nebylo dost dobře možné, mohli by se znovu zapojit do sítě al-Káidy. Veřejné mínění se ohrazovalo proti jejich převozu na americkou pevninu a deportace těchto vězňů do zemí jejich původu byla také komplikovaná (část z nich například k národu Ujgurů, utlačované národnostní menšině v Číně, a doma by je nejspíš nečekalo nic dobrého).
Nabídka některých spojenců, že část vězňů z Guantánama přijmou, proto přišla Američanům vhod. Ochotu přijmout několik zadržovaných vyjádřila například Francie, Belgie, Itálie či Maďarsko. Tři vězně z kubánské základny přijalo také Slovensko. Oficiální prohlášení obou stran se tehdy nesla v duchu dobrovolné spolupráce. "Tímto rozhodnutím chceme pomoci prezidentu Baracku Obamovi, díky kterému v mezinárodních vztazích panuje nová atmosféra a který propaguje nové přístupy k řešení problémů. Je to projev solidarity ke spojencem, který řeší problém zděděný z minulosti," uvedl tehdejší slovenský ministr zahraničí Miroslav Lajčák. "Slovensko nepožádalo USA o žádnou protihodnotu za přijetí vězňů," dodal americký chargé d’affaires na Slovensku, Keith Eddins.
Miroslav Lajčák
Z dokumentů uveřejněných serverem WikiLeaks však nyní vyplývá, že v jiné evropské zemi, ve Slovinsku, jednání probíhala jinak: američtí diplomaté Slovincům doporučili, aby "udělali více" ve věci přijímání vězňů z Guantánama, pokud mají zájem o více pozornosti ze strany Washingtonu.
Podle další zprávy zase požadovaly Maledivy za přijetí několika vězňů americkou pomoc při získání podpory od Mezinárodního měnového fondu. A malý ostrovní národ Kiribati dokonce dostal ještě od Bushovy administrativy nabídku tří milionů dolarů za přijetí sedmnácti muslimů z Guantánama.
Nebýt jako oni podruhé
Může to být tak, že Slovinci či zástupci ostrovních států se ukázali o něco schopnějšími diplomaty než Slováci - přijmout nepopulární vězně na svém území se zdráhali, až dostali nabídku na protislužbu. Obchody "něco za něco" jsou běžnou součástí diplomacie všude na světě. Jenže znovu platí: pokud Amerika nechce být "jako oni", neměla by její zahraničněpolitická rozhodnutí být předmětem obchodů s jinými zeměmi.
Amerika už se dokázala oklepat z řady průšvihů - když v osmdesátých letech vyšlo najevo, že Spojené státy ilegálně prodávaly zbraně Íránu. Nebo když se prostřednictvím úniku dokumentů v sedmdesátých letech Američané dozvěděli, že jejich vláda jim nepodávala přesné informace o válce ve Vietnamu. Oproti tomu nejsou dosud známé úniky z WikiLeaks ničím velkým - nevíme, kolik informací doopravdy Američané vynesli z OSN, a k přesunu vězňů z Guantánama do Slovinska ani na Kiribati nedošlo.
Klíčem k tomu, že pověst USA kvůli žádnému z hříchů minulosti tolik neutrpěla, byla otevřenost - to, že fakta vyšla na veřejnost a následovalo vyšetřování. V případě WikiLeaks se ovšem právě tomu USA brání.
