Nejsem komunista ani levičák Napište to tam, říká důrazně. "Napište, že jsem nebyl nikdy členem ani kandidátem komunistické strany."
Jiří Pernes, který vyhrál konkurz na vedoucího Ústavu pro studium totalitních režimů, je evidentně rozhořčen. Od chvíle, kdy rada ústavu vyhlásila jeho vítězství, čelí vlně kritiky. Ta se týká především jeho minulosti. Například, že studoval Večerní univerzitu marxismu-leninismu. Jiní zase upozorňují, že byl členem historické komise ČSSD a ve svazcích StB je veden jako kandidát tajné spolupráce. "Dělají ze mne komunistu a levičáka," stěžuje si.
Čekal jste, že vaše vítězství přinese takovou smršť kritiky?
Čekal jsem kritiku, to ano. Ale jejím rozsahem jsem překvapen. Také jsem očekával kritiku věcnou. A už vůbec jsem nečekal, že se budou vytahovat věci, které pokládám za vymyšlené.
Které to jsou?
Například členství v historické komisi ČSSD. Tam jsem ale nikdy nebyl.
Čím si vysvětlujete ty výtky?
Pravděpodobně existuje skupina lidí, kteří by nebyli rádi, kdyby se narušila kontinuita vedení ústavu. Ale ta skupina by asi vedla kampaň i proti někomu jinému, kdo by se jim nelíbil, takže to neberu osobně.
Studoval jste Večerní univerzitu marxismu-leninismu, VUML. Řekli vám, že jinak nebudete ředitelem muzea ve Slavkově?
Můj zaměstnavatel to po mně chtěl, ale byla to spíše nevyslovená hrozba. Jednalo se ale o předepsanou kvalifikaci pro lidi v řídících funkcích, kteří nebyli v komunistické straně. Kdybych to odmítl, z funkce bych asi byl odstraněn.
Historik Jiří Pernes
Litujete, že jste tam chodil?
Já tím nikomu neškodil. Chodil jsem tam z donucení, nevěřil jsem těm lidem. Nedozvěděl jsem se nic nového, ublížil jsem maximálně sám sobě, když jsem ztrácel čtvrteční odpoledne. Je to podobné, jako když jste na vojně musel chodit na politické školení mužstva nebo přísahal věrnost socialistické republice. Přece s tím nikdo nemá problém.
Jste veden v seznamech jako kandidát tajné spolupráce, KTS. I když víme, že tato evidence neznamená ještě spolupráci s tajnou policií...
Samozřejmě, ale v tisku se třeba objeví formulace, že jsem v evidenci StB... Což u neinformovaných lidí může vzbuzovat dojem, že jsem s ní spolupracoval. Ale ve skutečnosti jsem spolupráci s StB odmítl.
Jak to tedy bylo?
V roce 1968 jsem vstoupil do strany socialistické a s dalšími lidmi jsme se snažili přiblížit myšlenkám, které prosazovali národní socialisté před únorem 1948. Jenže po sovětské okupaci a začátku normalizace to už nešlo a nové vedení městský výbor ČSS v Brně rozpustilo. Scházeli jsme se dál po bytech, psali letáky z textů Pavla Tigrida a podobně. V roce 1971 jsme byli rozehnáni, někteří zatčeni. Já byl třikrát zadržen ve vazbě na 12 hodin, ale vždy mne poté propustili. Skončilo to tím, že mne odvezli do restaurace a nabídli spolupráci. Já to odmítl, řekl jsem, že se jich bojím. Oni řekli, že když z nich mám strach, že mne nemohou potřebovat. Tím to skončilo.
Zřejmě ne úplně, když přece evidence KTS je z pozdější doby...
Ano, je podivné, že jsem byl evidován jako KTS až v roce 1984, po nástupu do muzea ve Slavkově. Tehdy měl přijet do Slavkova belgický princ a asi čtyři dny před jeho návštěvou přijel příslušník v civilu, který se vyptával, jestli je vše v pořádku, jestli na prince nemůže být spáchán atentát. Nepovažoval jsem to za nic mimořádného, ale vím, že ta evidence je z této doby. Nic bližšího nevím. Na známé, spolupracovníky či přátele se nikdo neptal.
Jste autorem knihy o Slavkově, která mimo jiné oslavuje komunistický převrat v roce 1948...
Když Slavkov slavil výročí existence, dostali jsme za úkol napsat knížku: Dějiny Slavkova až do současnosti. Nepamatuji si detaily, ale museli jsme s ní do komise okresního výboru KSČ. Ta vyjádřila nespokojenost a byly tam doplněny pasáže o úloze Února a dělnické strany. Ano, ta knížka vyšla pod mým jménem a nesu za to odpovědnost. Jestli se za něco stydím, je to právě toto. Že jsem neměl dost sil se ohradit. Ale i kdybych to udělal, kniha by vyšla. A já bych neměl odvahu se s nimi soudit, či dokonce veřejně protestovat. V tomto případě si tedy připouštím nedostatek občanské odvahy a to mne mrzí.
Z některých vašich děl mám pocit, že jste příliš tolerantní k bývalým komunistickým prominentům. Třeba v knize o ministru Čepičkovi.
Historik se musí oprostit od svých osobních sympatií a antipatií, což není jednoduché. Snažím se psát tak, aby nebylo vidět, že jsem osobně zaujat například proti komunistické ideologii. Historik musí přiznat a napsat i věci nepopulární – třeba že komunistický režim nám nikdo nevnutil, že se sem nedostal na sovětských tancích, ale že si ho naši rodiče vybrali sami a dobrovolně v letech 1945 až 1948. Ty davy na náměstích, které skandovaly podporu Gottwaldovi, ty tam nikdo neposlal násilím. A měli bychom to říct otevřeně. Neobhajuji to, ale bylo to tak.
Jiří PernesNarodil se 4. července 1948 ve Svitavách. Vystudoval historii a češtinu na brněnské univerzitě, později dostal doktorát z muzeologie. Byl například ředitelem muzea ve Slavkově. Prošel komunistickou ideologickou školou VUML. Pracoval donedávna v Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd. Stal se novým šéfem Ústavu pro studium totalitních režimů. |
Je nepochybné, že následná politická praxe byla pro mnohé zklamáním. Ale socialistické přesvědčení trvalo v naší společnosti dlouho a ještě v roce 1968, kdy lidé věděli, jakých špatností se komunisté dopustili, plédovali pro socialismus, byť s lidskou tváří, a podporovali vedoucí úlohu KSČ.
V knize o Čepičkovi ten člověk vůbec nevypadá jako obávaný funkcionář, kterým přece byl.
Snažil jsem se Čepičku ukázat jako člověka, nejen jako obávaného funkcionáře, chtěl jsem pochopit, proč se choval tak, jak se choval. Říkalo se, že se s Gottwaldovou dcerou oženil z prospěchářství. Já si troufám tvrdit, že to tak nebylo. Proč bychom měli vyloučit, že se do ní zamiloval? Pokud ta kniha na někoho zapůsobila tak, že se Čepičky zastávám, musím se nad tím zamyslet. Autor není objektivní soudce – jsem vděčen za připomínky.
Máte od dubna šéfovat Ústavu pro studium totalitních režimů. Nerozmyslel jste si to po takové kritice?
Jsem bojovník, zvedlo mi to krevní tlak, protože jsem si vnitřně vědom své neviny. Pokud budu jmenován, nastoupím.
Jak se pod vaším vedením změní ústav?
Mám tři hlavní cíle: zbavit ústav pověsti politické instituce, zkvalitnit úroveň badatelské a historické práce a odstranit jeho izolovanost v akademickém světě. Ústav nemá být obklíčenou pevností, na kterou všichni útočí. Lidé by ho měli brát jako normální historické pracoviště.
Plánujete personální změny?
Chci posílit počet vědeckých pracovníků na úkor administrativy, ale samozřejmě za předpokladu, že chod ústavu nebude narušen.
Už víte, kdo odejde?
Vyvaruji se osobní zaujatosti. Nechám si udělat personální audit, aby bylo jasné, kde jsou rezervy.
Z knih J. P.Z publikací Jiřího Pernese Slavkov u Brna (1987) Spiklenci proti Jeho Veličenstvu (1988) Svět Lidových novin 1893-1993 (1993) Život plný nepřátel aneb Dramatický život a tragická smrt následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este (1994) Habsburkové bez trůnu (1995) Pod moravskou orlicí aneb Dějiny moravanství (1996) Až na dno zrady : Emanuel Moravec (1997) Poslední Habsburkové : Karel, Zita, Otto a snahy o záchranu císařského trůnu (2000) Takoví nám vládli : komunističtí prezidenti Československa a doba, v níž žil (2003) Evropské dějiny : stručně a přehledně (2004) Komunistky s fanatismem v srdci (2006) Alexej Čepička : šedá eminence rudého režimu (2008) |
Zatím proti mně probíhá mediální kampaň, nejsem jmenován ředitelem, a nemluvil jsem s ním proto o jeho budoucnosti. Až se situace stabilizuje, dozvím se jeho představy a dohodnu se s ním. Že by chtěl zůstat, mne překvapilo, myslel jsem, že odejde. Ale je to velmi schopný odborník, rád využiji jeho ochoty ke spolupráci.
Jak se vyjadřujete, tak to skoro vypadá, že tu zmíněnou kampaň mu kladete za vinu...
Ne, to rozhodně ne. Ale v denním tisku se objevují informace, které zpochybňují mou kvalifikaci odbornou či morální, a tak nevím, jestli rada ještě nezapochybuje a nereviduje své rozhodnutí. Dokud nedostanu jmenování, nemohu nic slibovat.
Jste člen strany "Moravané", jaké má cíle?
Ukončím členství, jestli se stanu ředitelem. Já se narodil ve Svitavách, dnes součásti Pardubického kraje. Přitom Svitavy ležely vždy na Moravě. Strana usiluje o obnovu zemské správy a samosprávy. To může český stát jen posílit.
Může se opakovat "případ Kundera"?
To nelze vyloučit, žijeme ve svobodné společnosti a já nemohu kolegům zakázat, aby publikovali vlastní texty bez vědomí ústavu. Ale pokusím se přesvědčit je o tom, že existence ústavu není samozřejmostí, aby jej tedy nepodkopávali. Ale potřebujeme i nějaké mechanismy – vnitřní i vnější kritiku, posudky, diskusi, aby se zabránilo výstupům, které jsou nedotažené či nekvalifikované. Ústav nemá publikovat výstupy v populárních časopisech, jak se to stalo v případě pana Kundery.
Co když se změní politická situace a existence ústavu bude ohrožena? Nebojíte se?
Bojím. Znám stanovisko pana poslance Jičínského (ČSSD), že jeho strana ústav zruší. Ale i v této straně jsou lidé, kteří si uvědomují jeho důležitost pro zdravý vývoj demokracie.
